Eriksonova teorie osobnosti

Je velké množství teorií pokoušejících se vysvětlit lidskou duši. Psychiku není jednoduché poznat. Jedna teorie nemůže objasnit celou její složitost a hloubku, ale může být pro nás vodítkem při jejím poznávání. Každého také osloví, je mu blízká, jiná teorie. Pokusím se nyní přiblížit jednu z nich, která nám může usnadnit nahlédnout na náš vývoj a osobnost. Je to teorie Erika.H. Eriksona: „Osm věků života”

E. Erikson popisuje osm životních období. V každém z těchto období dle Eriksona procházíme určitou krizí, máme splnit určitý vývojový úkol. Způsob, míra zvládnutí tohoto úkolu, pak ovlivňuje naši osobnost.

Tématem prvního období je: Základní důvěra proti základní nedůvěře
Jde o nejranější období našeho vývoje, počínající zrozením dítěte. Vybudování základní důvěry je dle Eriksona především úkolem mateřské péče. Závisí na kvalitě mateřského vztahu, na citlivé péči matky o potřeby dítěte. Matka dítě v tomto období kojí, krmí, chová ho, zabývá se jím, pečuje o něj. Je důležité, aby si matka věřila, aby byla sama pro sebe důvěryhodná. Může pak s klidem pečovat o dítě.

Erikson přímo říká: „Nezdá se, že by celkové kvantum důvěry záviselo na absolutním množství potravy, či na projevech lásky, nýbrž na kvalitě mateřského vztahu.”

Dítě a matka se navzájem ovlivňují. Dítě je připraveno přijmout, co mu matka nabízí, dává. Dítě se učí dostávat, přijímat. Podaří se to, tedy dítě se naučí přijímat od druhých, když matka uspokojí jeho potřeby, tak jak je to pro něj vhodné (např. dostane najíst, když má právě hlad). Dítě dostává, aby později mohlo dávat. Dítě se učí rovněž přimět někoho, aby učinil, co potřebuje. Jde zde o vzájemnost: matku také těší kontakt s dítětem, stejně jako dítě těší uspokojivá péče matky. Vzájemnost uspokojení a stím související uvolnění má význam pro první zkušenost přátelské odlišnosti. Dítě tedy začíná poznávat, že je někdo jiný než matka, než druhý člověk, pokládají se základy identity.

Tam, kde se vzájemnost nezdaří, dítě pak bude ovládat okolí nátlakem či fantazií. Může se více obrátit ke svému palci (k dumlání), než k okolnímu světu. Může vznikat nedůvěra vůči všemu co vstupuje dovnitř a to co vstupuje či má vstoupit dovnitř může být odmítáno.

Důležitou zkouškou prochází vztah dítěte a matky dle Eriksona, když se dítěti začínají prořezávat zuby. Zuby způsobují bolest zevnitř, dochází k záchvatům zlosti dítěte. Erikson toto období přirovnává k biblickému příběhu o ztrátě ráje, kdy Adam s Evou okusili jablko ze zakázaného stromu poznání a byli za to vyhnáni z ráje.

Záleží, jak matka toto období ustojí. Dítě také ale způsobuje matce bolest (při kojení může kousat). Dle Eriksona je důležité, aby vše bylo zvládnuto nenásilně, smířlivě, bez zbytečného příkoří.

Probíhá-li toto období uspokojivě, dítě se naučí spoléhat na stejnost a kontinuitu svých zaopatřovatelů, důvěřuje jim, ale také může důvěřovat sobě samému a své schopnosti zvládnout své vnitřní popudy. Může se považovat za dostatečně důvěryhodného a mít víru, že se druzí nemusejí obávat jeho projevů.

Citlivá, vhodná péče vytváří v dítěti základ pocitu identity, který se později spojí s pocitem „správného” člověka.

Téma druhého období je: Autonomie proti studu a pochybám
Již v předcházejícím, prvním období začíná dítě mít určitý zárodek vědomí sebe. Ve druhém období udělá dítě v tomto směru velký pokrok. Dítě se začíná „stavět na vlastní nohy”, začíná prosazovat svou vůli. S. Freud nazývá toto období análním, také bývá toto stadium nazýváno obdobím vzdoru, protestu.

Dochází k dalšímu rozvoji svalstva, což umožňuje také začít s dítětem „nácvik čistoty”, tedy dítě se učí ovládat své vyměšování. Dítě se učí „držet-pustit” v tělesné zóně. Obdobně pak i v psychické rovině prosazuje dítě svou vůli podobným způsobem: „drží” nebo „pouští”. Tzn. např. dítě se láskyplně k matce přitulí, podrží si ji, ale také ji dovede odstrčit. Dítě též věci shromažďuje i odhazuje, lpí na nich nebo je vyhodí.

Důležitý je přístup vychovatelů. Dle Eriksona se může pak držení stát vzorcem pro budoucí péči o někoho: mít a držet (podržet někoho) nebo se ale také může stát destruktivním zadržováním a omezováním. I pouštění může být nepřátelským vypouštěním destruktivních sil nebo uvolněným „ponecháváním” a „necháváním být”.

Při „nácviku čistoty”, by se měli vychovatelé chovat tak, aby se mohl v dítěti upevnit pocit: „udělal jsi to dobře”. Tento pocit vychází z pocitu slasti a pohody, který přichází při vyprazdňování střev a močového měchýře.

Pokud je nácvik příliš tvrdý či brzký, dítě je pak připraveno o možnost postupně se učit ovládat svá střeva svobodnou vůlí. Dítě pak bude bezmocné a bude tak přinuceno hledat uspokojení buď regresí nebo falešnou progresí. Tzn. buď návrat k dřívějšímu vývojovému období – k dumlání palce, plačtivosti a žádostivosti nebo se stane nepřátelským, bude předstírat autonomii, schopnost obejít se bez opory kohokoliv, kterou ale ještě nenabylo.

Přání uplatňovat svou vůli je v tomto období silné. Dítě se chce uplatňovat na všechny strany a s velkou intenzitou, dítě nezná meze zkouší všechny své možnosti, vnější i vnitřní, rovněž fantazie se rozbíhá. Vše si ale dítě nemůže dovolit, pohybuje se také ve společnosti druhých lidí, naráží proto na omezení rodičů. Rodiče nastolují určitý řád, který by měl být pevný, ale ne tvrdý a přísný. Řád, pevné vedení pak ochrání dítě před anarchií, zbytečnými zkušenostmi zahanbení, i před nespoutaností vlastního nitra. Pokud je řád zprostředkováván vhodně, dítě je může přijmout a stává se i jeho ochráncem. Obdobně i v dospělosti je spravedlnost, zákony, určitý řád ve společnosti, který nás ochraňuje a umožňuje společné soužití.

Jak je ještě vhodné postupovat při výchově v tomto pro rodiče nesnadném období protestu? Jestliže dítěti zabráníme, aby jednalo jak právě chce, jestliže je třeba i odneseme na místo, kde si nepřeje být, je vše v pořádku (může se vyvztekat), muselo se podrobit, ale nemuselo jednat proti své vůli. Jestliže však batole třeba hrozbami přimějeme, aby šlo kam nechce, nemůže se pak vyvíjet rovně.

Také přílišné zahanbování nevede ke skutečné slušnosti, ale k tajnému rozhodnutí jedince pokusit se, aby mu některé věci prošly, aby proklouzl neviděn.

Příležitostí k zahanbení je již tak dost. Dítě zakouší jak je malé, jak jeho svévole může skončit krachem apod. Je potřeba, aby okolí dítě podpořilo v jeho touze „postavit se na vlastní nohy”, aby předčasně nepropadlo pocitu hanby.

Toto období se stává dle Eriksona rozhodující pro poměr mezi láskou a nenávistí, spoluprací a vzdorovitostí, svobodou vyjadřovat sebe sama a jejím potlačováním. Z pocitu sebeovládání bez ztráty sebeúcty vychází trvalý pocit dobré vůle a hrdosti; pocit ztráty sebeovládání a pocit cizí dominance vyvolává trvalý sklon k pochybnostem a studu.

Ve třetím stadiu je tématem: Iniciativa proti vině
Toto období začíná přibližně kolem třetího nebo čtvrtého roku věku dítěte. Dítě je již více vnitřně samostatné, zdá se být více „sebou samým”. Lépe zapomíná na nezdary. Dítě začíná být aktivní také jiným způsobem. Tam kde byla dřív umíněnost, vzdor nastupuje nyní iniciativa. Iniciativa dodává samostatnosti kvalitu podnikání, plánování a „útočení” na určitý úkol, protože dítě chce a potřebuje být aktivní. Iniciativa znamená průbojnost, schopnost riskovat a dobývat.

Nebezpečí tohoto stadia spočívá v pocitu viny, který plyne z uvažovaných cílů a výkonů. Erikson při objasňování tohoto stadia vychází také z učení S. Freuda. Jde o „Oidipská” přání, kdy si chlapec přeje se oženit se svou matkou, která pak na něj bude hrdá. Děvče si obdobně přeje vdát se za svého otce a starat se o něj lépe než matka. Tato přání jsou spojena s fantaziemi o odstranění rodiče opačného pohlaví. Důsledkem je pocit viny, který jakoby neustále zahrnoval pocit, že jedinec spáchal nějaký zločin, k němuž nejenže nedošlo, ale který by byl navíc biologicky zcela nemožný. Tento pocit tajné viny však pomáhá směřovat iniciativu a sílu zvídavosti k žádoucím ideálům a praktickým cílům.

Dítě vyřeší v tomto období „Oidipský” problém identifikací, ztotožněním s rodičem stejného pohlaví, vzniká svědomí. Vytváří se schopnost cítit vinu, která je potřebná pro kulturní soužití mezi lidmi.

Záleží na povaze vzniklého svědomí. Příliš citlivé svědomí může narušit iniciativu. Člověk se pak příliš trápí obavami, zda neudělal něco špatně, zda neporušil normu, apod. Svědomí je příliš přísné. Svědomí by mělo také umět chválit a odpouštět.

Ve čtvrtém stádiu je řešeno téma: Přičinlivost proti inferioritě Jde o období latence, mladšího školního věku. Dle Eriksona se dítě učí nyní získávat uznání výrobou věcí. Dítě je již připraveno využívat dovedností a pustit se do úkolů, které přesahují hru. Rozvíjí tak pocit přičinlivosti, to znamená, že se učí pohybovat ve světě nástrojů, může se stát součástí „výrobního procesu”. Tato činnost jej učí radosti z dokonané práce. Dítě je nyní také zapojeno do systematického vzdělávání.

Velké kvantum vědomostí a dovedností se učí od starších dětí. Dítě se připravuje na to, jak zacházet s pomůckami a nástroji, které používají dospělí. V tomto stadiu je nebezpečí v pocitu nedostatečnosti a méněcennosti. Pokud jedinec zmalomyslní nad svými „nástroji” a dovednostmi, či nad svým postavením mezi partnery v užívání nástrojů, může ho to odradit od identifikace s nimi. Dítě se pak může stáhnout a pokládat se za méněcenného. Ztráta na děje na „sdružování při činnosti” může dítě stáhnout zpět do izolovanější rodiny, do méně nástroji ovlivňované rodinné rivality oidipského období, tedy do nižšího vývojového stadia. Dítě bude více vázáno na rodinu, a bude se méně se zabývat novými aktivitami také ve vnějším světě. Freud nazývá toto období obdobím latence, protože prudké pudy jsou obvykle nečinné. Je to však pouze klid před bouří puberty. Toto stadium je ale rozhodující z hlediska sociálního. Přičinlivost znamená dělat věci vedle ostatních a s nimi.

V pátém stadiu je rozhodující: Identita proti konfuzi rolí Jedná se o pubertu a adolescenci. Dle Eriksona je toto stadium důležité pro ustanovení identity.

Identitou se rozumí, znát odpověď na otázku: „Kdo jsem, odkud pocházím a kam směřuji?” Mít identitu znamená být si jistý sebou samým, mít realistické sebevědomí, znalost svých možností a mezí, vědět v čem je smysl vlastního života. Identita znamená také kontinuitu, tzn. jsem stále stejný člověk, i jasné vědomí sebe. Hledat svou identitu, znamená zejména hledat sám sebe.

V tomto období bývá nebezpečí pocitu difuznosti, jedinec pak neví kdo je, čí je, nenajde svou identitu. Jedinci se v tomto období bouří proti autoritám, usnadňuje jim to vymanění z dětské závislosti. Začínají mladistvé lásky, kdy je dle Eriksona vlastní obraz sebe (tedy já sám) promítán do druhého člověka, což dává možnost tento obraz reflektovat a postupně zjasňovat, tedy poznávat sám sebe. Proto spolu také mladé páry dlouho konverzují. Mladí lidé se často sdružují do skupin a mohou někdy vytěsňovat všechny, kteří jsou „jiní”, což je nutné chápat, jako obranu proti pocitu difuznosti, vlastní sebedůvěra tedy ještě není plná, dostatečná. Mysl adolescenta je dle Eriksona v podstatě myslí ve stavu „moratoria”, zde ve smyslu stadia mezi dětstvím a dospělostí. Dospívání je náročné a mladí lidé touží po odkladu, je to čas pro zrání. Mladý člověk touží být respektován, potvrzen. V některých kulturách dochází k tomuto potvrzení pomocí rituálů. Podle Eriksona je potřeba, aby v tomto období, dospělí, kteří uspěli v očích dopívajících, se snažili být těmi nejlepšími. Mladí lidé se pak nestanou cyničtí či apatičtí.

V šestém stadiu se řeší téma: Intimita proti izolaci
Právě dospělý jedinec se nyní snaží spojit se s druhým jedincem. Měl by být připraven k intimitě, tedy schopnosti vstoupit do partnerství a mít morální sílu takové závazky dodržovat, byť by to vyžadovalo určité oběti a kompromisy. Erikson dále říká, že je potřeba umět již nyní čelit pocitu ztráty ega, já (to je možné jen když je já dostatečně silné) v důležitých situacích: v solidaritě pevných partnerství, při sexuálním spojení, v pevném přátelství a fyzickém boji, v nově zažité inspiraci zprostředkované učiteli a v intuici přicházející za samého středu vlastního já. Protikladem intimity je distancování: schopnost izolovat se a případně „zničit” to co se zdá být nebezpečné naší vlastní podstatě. Nebezpečí tohoto stadia je, že jedinec zakouší intimní, ale zároveň i soupeřivé a bojovné vztahy s druhými. Tedy s nimi i proti nim. Erikson v souvislosti s tímto stadiem cituje S. Freuda, který říká, že dospělý jedinec by měl umět milovat a pracovat.

V sedmém stadiu je téma: Generativita proti stagnaci
Erikson říká: Zralý muž potřebuje být potřebován a zralost vyžaduje vedení stejně jako povzbuzení, od toho co bylo vyprodukováno a co musí být opatrováno. Hovoří tedy i o závislosti starší generace na mladší. Pokud se hovoří o generativitě (plodnosti), hovoří se především o zakládání a vedení příští generace, plození a vychovávání dětí. Do tematu sedmého stadia patří i produktivita a kreativita, tedy práce, děti ale nahradit nemůže. Tam, kde snahy o generativitu selhávají, dochází k regresi, tedy návratu zpět, k nepřiměřené potřebě pseudointimity, často s pocitem stagnace a osobního ochuzení.

Tématem posledního, osmého stadia je: Ego integrita proti zoufalství Dojít k pocitu osobní integrity, může člověk, který byl také sám původcem dění, myšlenek, bytostí ve svém životě, kdo se sám staral o věci a lidi, kdo se přizpůsobil triumfům a zklamáním. Integrita je přijímání životního cyklu člověka, jako něčeho, co muselo být a co nebylo možno nijak nahradit. Integrita umožňuje jedinci účastnit se dění jako stoupenec (tedy nechat se vést), stejně jako přijmout odpovědnost vůdce. Nedostatek integrace se projevuje strachem ze smrti. Zoufalství vyjadřuje pocit, že se čas již krátí, že je ho příliš málo k pokusu začít nový život. Dle Říčana integrita zahrnuje pravdivost k sobě samému, smíření se vším co bylo, vědomí svého domova a životní filozofii, moudrost, k níž se člověk dopracoval celoživotní zkušeností a přemýšlením.

Potud Eriksonova teorie osobnosti.

PhDr. Luciena Metalová
klinický psycholog a psychoterapeut

Erikson, E.H.: Dětství a dospělost. Praha 2002 Říčan, P.: Praha 1990

Další články:

Kontakt

Tel.: 723 032 591
Email: luciena.metalova@seznam.cz

Můžete mi také poslat zprávu.
luciena.metalova@seznam.cz

Ordinace je na adrese

Ukrajinská 900/11 10000 Praha 10 Ukrajinská 900/11, Praha 10, Vršovice,
v budově Polikliniky Vršovice s.r.o.,
v 5. patře, výtah je k dispozici - viz Interaktivní mapka.
Možnost parkování.

Způsob úhrady

Klientům VZP [111], VoZP [201], OZP [207], ZP MV ČR [211], ČPZP [205], ZPŠ [209], RBP [213] a Pojišťovny VZP, a.s. [333] hradí běžnou péči pojišťovna.

V ostatních případech je cena konzultace 1100,- Kč.

Konzultace trvá 45 minut.