Psychologický rozbor pohádky

Ďábel se třemi zlatými vlasy

Bratří Grimmové: Pohádky pro děti a dům

Byla jedna chudá žena a ta porodila syna. A protože přišel na svět ve šťastné kůži, prorokovali mu, že bude mít ve čtrnácti letech za ženu královskou dceru. Přihodilo se, že brzy nato přišel do vesnice král – a ptal se lidí, co je nového, a oni mu odpověděli: „V těchto dnech se narodilo dítě se šťastnou kůží. Do čeho se takový člověk pustí, to se mu v dobré obrátí. Však mu také prorokovali, že ve čtrnácti letech bude mít za ženu královskou dceru.“ Král, který měl zlé srdce, a rozzlobil se kvůli tomu proroctví, šel za rodiči, byl k nim co nejlaskavější a řekl: „Ubozí lidé, přenechejte mi to dítě, já je zaopatřím.“ Nejdřív odmítali, ale když jim za to cizinec nabídl těžké zlato, pomysleli si: „Je to dítě štěstěny, jistě se mu to v dobré obrátí.“ Svolili a dítě mu dali.
Král uložil dítě do krabice a jel s ním dál, až dojel ke hluboké vodě. Tam krabici hodil a řekl si: „Toho nečekaného nápadníka jsem dceru zbavil.“ Krabice se však nepotopila, plula jako loďka. Doplula až na dvě míle před královské hlavní město. Tam byl mlýn a na jeho hrázi se zachytila. Naštěstí tam zrovna stál jeden mlynářský mládenec a zahlédl ji. Vytáhl ji hákem a myslel si, že našel velký poklad. Když ji však otevřel, ležel tam krásný chlapeček, čilý a veselý. Donesl ho mlynáři a jeho ženě. Ti neměli děti, a tak se zaradovali a řekli: „Daroval nám ho Bůh.“ Dobře se o nalezence starali a vyrostl z něj zdatný a ctnostný mládenec.
Přihodilo se, že jednou za bouřky přišel do mlýna král a zeptal se mlynářských, jestli je ten velký chlapec jejich syn. Oni odpověděli: „Ne, je to nalezenec, před čtrnácti lety připlul v krabici na hráz a mládenec ho vytáhl z vody.“ Král poznal.že to není nikdo jiný než dítě štěstěny. Řekl: „Dobří lidé, nemohl by ten chlapec donést královně dopis? Za odměnu mu dám dva zlaťáky.“ „Jak pan král poroučí,“ odpověděli ti lidé a řekli chlapci, aby se připravil. A král napsal královně dopis, ve kterém stálo: „Jakmile dorazí chlapec s tímto dopisem, ať je zabit a pochován, a ať se to všechno stane než se vrátím.“
Chlapec se s tímto psaním vydal na cestu, ale zabloudil a k večeru došel do velikého lesa. Ve tmě zahlédl světýlko, šel za ním a došel k malému domečku. Když vešel, seděla tam u ohně docela sama stará žena. Vylekala se, když spatřila chlapce a řekla: „Odkud přicházíš a kam máš namířeno?“ „Přicházím ze mlýna,“ odpověděl, „a namířeno mám za paní královnou, protože jí mám donést dopis. Ale protože jsem v lese zabloudil, chtěl bych tady přenocovat.“ „Ubohý chlapče,“ řekla ta žena, „ocitl ses v domě loupežníků, až přijdou, zabijí tě.“ „Ať si přijde kdo chce,“ řekl chlapec, „nebojím se.“ Natáhl se na lavici a usnul. Brzy nato přišli loupežníci a hněvivě se ptali, co tam leží na lavici za cizího chlapce. „Ach“ řekla stařena, „je to nevinné dítě, zabloudilo v lese. Já jsem ho z útrpnosti přijala, má donést dopis paní královně.“ Loupežníci dopis otevřeli a přečetli, a v tom dopise stálo, že jakmile chlapec dorazí, má být připraven o život. Zatvrzelé loupežníky jal soucit. Vůdce dopis roztrhal a napsal jiný, a v tom stálo, že až chlapec dorazí, mají ho okamžitě oženit s královskou dcerou. Potom nechali chlapce v klidu spát na lavici až do rána, a když se probudil, dali mu nový dopis a ukázali mu správnou cestu. Když královna dostala dopis a přečetla si ho, udělala, co v něm bylo psáno, přikázala vystrojit skvostnou svatební hostinu a vdala královskou dceru za dítě štěstěny. A že to byl krásný a milý mládenec, žila s ním klidně a spokojeně.
Po nějaké době se král vrátil na zámek a spatřil, že se proroctví naplnilo a dítě štěstěny se oženilo s jeho dcerou. Řekl: „Jak se to mohlo stát? Já jsem ve svém dopise udělil úplně jiný rozkaz.“ Královna mu tedy ukázala dopis, ať se sám podívá, co v něm stojí.
Král si dopis přečetl a poznal, že někdo vyměnil dopis za jiný. „Já o ničem nevím,“ odpověděl hoch, „určitě mi ho vyměnili v noci, když jsem přespával v lese.“ Král pln hněvu řekl: „Tak snadné to mít nebudeš! Kdo chce mít mou dceru, musí mi přinést z pekla tři zlaté vlasy z ďáblovy hlavy. Když mi přineseš, co žádám, můžeš si mou dceru nechat.“ Král doufal, že se ho tím navždy zbaví. Dítě štěstěny jen odpovědělo: „Já ty tři zlaté vlasy přinesu, ďábla se nebojím.“ Potom se rozloučil a vydal se na cestu.
Přišel do velkého města, kde se ho strážci u brány vyptávali, v jakém řemesle se vyzná a co ví. „Já vím a znám všechno“ odpovědělo dítě štěstěny. „To bys nám tedy mohl prokázat laskavost,“ řekl strážce, „a říci nám, proč vyschla naše studna, ze které dříve tryskalo víno, a která dnes už ani vodu nedává.“ „Dozvíte se to, ale počkejte, až se vrátím.“ Šel dál a přišel k jinému městu. Tam se zase strážce ptal, v jakém řemesle se vyzná a co ví. „Já vím a znám všechno,“ odpověděl. „To bys nám tedy mohl prokázat laskavost a říci nám, proč už na stromě v našem městě, který dříve plodil zlatá jablka, nevyraší ani lísteček,“ řekl strážce. „Dozvíte se to, ale počkejte, až se vrátím,“ odpověděl. Šel dál a došel k velké řece, přes kterou se potřeboval dostat. Převozník se ho ptal, v jakém řemesle se vyzná a co ví. „Já vím a znám všechno,“ odpověděl. „To bys mi tedy mohl prokázat laskavost,“ řekl převozník, „a říci mi, proč musím pořád převážet tam a zpátky a nikdy mě nikdo nevystřídá.“ „Dozvíš se to, ale počkej až se vrátím,“ odpověděl.
Když byl za vodou, našel vchod do pekla. V pekle bylo šero a temno, ďábel nebyl doma, jen jeho prabába tam seděla na širokém otomanu. „Co chceš?“ zeptala se ho, ale nevyhlížela nijak zle. „Chtěl bych tři zlaté vlasy z ďáblovy hlavy,“ odpověděl, „jinak si neudržím svou ženu.“ „Žádáš hodně,“ řekla ona, „až přijde ďábel domu a najde tě, půjde ti o krk. Ale já ti pomohu:“ Proměnila ho v mravence a řekla: „Zalez si do záhybů mé sukně, tam budeš v bezpečí.“ „Ano“ odpověděl, „to je dobré, ale rád bych věděl ještě tři věci: Proč vyschla studna, ze které dřív tryskalo víno, ale dnes už nedává ani vodu, proč už nevyraší ani lísteček na stromě, který dříve plodil zlatá jablka, a proč musí převozník pořád převážet tam a zpátky a nikdo ho nevystřídá.“ „To jsou těžké otázky,“ odpověděla, „ale jen buď tiše a dávej pozor, co bude ďábel říkat, až mu budu ty tři zlaté vlasy vytrhávat.“
Když nastal večer, přišel ďábel domů. Sotva vstoupil, poznal, že není čistý vzduch. „Čichám, čichám člověčinu,“ řekl, „není to tu v pořádku.“ Potom koukal po všech koutech a hledal a nic nenašel. Prabába mu vyčinila: „Právě jsem zametla,“ řekla, „a všechno dala do pořádku, a tys to tu zase rozházel. Pořád máš v nose člověčinu! Sedni si a sněz večeří.“ Když se najedl a napil, byl unavený, položil si hlavu prabábě do klína a řekl jí ať ho trochu povíská. Netrvalo dlouho a padla na něj dřímota. Mocně vydechoval a chrápal. Vtom chytila stařena jeden zlatý vlas, vytrhla ho a položila vedle sebe. „Au, co to děláš,“ vykřikl ďábel. „Měla jsem těžký sen a vjela jsem ti rukou do vlasů,“ řekla prabába. „Copak se ti zdálo,“ zeptal se ďábel. „Zdálo se mi, jakoby vyschla studna, ze které dříve tryskalo víno, a dnes už z ní nechce téct ani voda. Čím by to mohlo být?“ „Kdyby tak věděli!“ odpověděl ďábel. „Ve studni sedí pod kamenem žába. Když ji zabijí, víno zase poteče.“ Prabába ho vískala dál, až zase usnul a chrápal, až se okna třásla. Tu mu vytrhla druhý vlas. „Hu! Co to děláš?“ vykřikl rozzlobeně ďábel. „Nezlob se! Udělala jsem to ze snu,“odpověděla.“ „Co se ti zase zdálo?“ zeptal se on. „Zdálo se mi, jakoby v jednom království byla jabloň, která dříve plodila zlatá jablka, a teď už ani nechce vyhnat listí. Co to mohlo způsobit?“ „Pche, kdyby tak věděli,“ řekl ďábel. „Kořeny nahlodává myš. Tu když zabijí, bude jabloň zase plodit zlatá jablka. A dej mi pokojit se svými sny. Jestli mě ještě jednou vyrušíš ze spánku, dostaneš pohlavek.“ Prabába ho udobřovala a zase vískala až usnul a chrápal. Tu popadla třetí zlatý vlas a vytrhla mu ho. Ďábel vyskočil, vykřiknul a chtěl s ní zle naložit, ale ona ho znovu uklidnila a řekla: „Copak někdo může za zlé sny?“ „Copak se ti zdálo?“ zeptal se, přece jen ho to zajímalo. „Zdálo se mi o jednom převozníkovi, který si stěžoval, že musí pořád převážet tam a zpátky a nikdo ho nevystřídá. Čím to může být?“ „Pche, ten hňup!“ odpověděl ďábel. „Až někdo přijde a bude chtít převézt, musí mu dát do ruky veslo. Pak bude muset převážet ten druhý a on bude volný.“ Prabába mu už vytrhla tři zlaté vlasy a dostala tři odpovědi na tři otázky, a tak nechala starého draka na pokoji a on spal, dokud nenastal den.
Když ďábel zase odtáhl, vytáhla stařena mravence ze záhybu sukně a vrátila dítěti štěstěny lidskou podobu. „Tady máš ty tři zlaté vlasy,“ řekla. „Co odpověděl ďábel na tvé otázky jsi snad slyšel.“ „Ano,“ řekl on. „Slyšel jsem to a dobře si to zapamatuji.“ „Tak jsi dostal pomoc,“ řekla stařena, „a teď můžeš jít svou cestou.“ Poděkoval jí za pomoc v nouzi a byl rád, že se mu ve všem tak poštěstilo. Když došel k převozníkovi, měl mu dát slíbenou odpověď. „Nejdříve mě převez,“ řeklo dítě štěstěny. „Pak ti povím, jak budeš vysvobozen.“ Když dorazil k druhému břehu, dal mu ďáblovu radu: „Až zase bude chtít někdo převézt, dej mu do ruky veslo.“ Šel dál a došel k městu, kde stál onen neplodný strom. Také strážce chtěl slyšet odpověď. I řekl mu, jak to slyšel od ďábla: „Zabiješ myš, která nahlodává jeho kořeny a strom bude zase plodit zlatá jablka.“ Strážce mu poděkoval a dal mu za odměnu dva osly naložené zlatem, aby ho doprovázeli. Nakonec došel k tomu městu, jehož studna byla vyschlá. Pověděl tam strážci, co se dověděl od ďábla: „Ve studni sedí pod kamenem žába, tu musíte najít a zabít. Pak z ní zase poteče víno proudem.“ Strážce poděkoval a rovněž mu dal dva osly naložené zlatem.
Konečně došlo dítě štěstěny domů ke své ženě. Ta se srdečně zaradovala, když se s ním shledala, a když slyšela, jak se mu všechno vydařilo. Králi přinesl, co požadoval tři zlaté vlasy, a když král uviděl osly naložené zlatem, byl nadmíru spokojen a řekl: „Teď jsou splněny všechny podmínky a můžeš si mou dceru ponechat. Jen mi ještě pověz milý zeťáčku, odkud máš tolik zlata? Vždyť jsou to obrovské poklady.“ „Přeplul jsem řeku,“ odpověděl on, „a tam jsem si to vzal. Leží to tam na břehu místo písku.“ „I já z toho můžu něco mít?“ ptal se král celý žádostivý. „Kolik budete chtít,“ odpověděl on. „Na řece je převozník, ten ať vás převeze, a pak si tam budete moci naplnit pytle.“ Chtivý král se honem vydal na cestu. Když se dostal k řece, zamával na převozníka, ať ho převeze na druhý břeh. Převozník připlul a nechal ho tam nastoupit. Když pak dopluli k druhému břehu, dal mu do ruky veslo a utekl. A král musel od té doby převážet. Byl to trest za jeho hříchy.
„Převáží tam ještě? – „Aby ne! Ještě mu nikdo nevzal veslo.“

Rozbor pohádky

Dítě štěstěny a král aneb jak přicházíme o štěstí
Dítě ve šťastné kůži

Štěstí je pro děti samozřejmý stav, pokud mohou vyrůstat v klidu a bezpečí. Pokud jsou přiměřeně naplněny jejich potřeby, jsou šťastné. Setrvávají v tomto stavu, dokud je okolní svět neovlivní svými vzorci „nahoře a dole“, svého „dobra a zla“, svého lepší a horší.“
V pohádce se mimořádné dítě dostává darem chudobné ženě. Můžeme to vykládat tak, že štěstí nemáme hledat u bohatých a mocných.
Pohádka „Ďábel se třemi zlatými vlasy“ vypráví o tom, co znamená „cítit se ve šťastné kůži“, jak se stane, že je umlčeno šťastné dítě uvnitř nás, i co můžeme dělat pro své vysvobození z prázdnoty a ztráty smyslu.

Prodej dítěte štěstěny

Jak se štěstí ztrácí, jak o ně přicházíme? Štěstí se dá, jak je vidět v pohádce prodat. V pohádce se do této pasti dostali chudí lidé. Prodali dítě štěstěny za zlaťáky a namluvili si, že je to jen pro jeho dobro. Když se zbavili dítěte, vyměnili očekávání šťastného života za vrtkavé materiální štěstí.
Vnitřní dynamika tohoto procesu je stále tatáž. Např. v případě kdy manžel přijal místo s nadprůměrným platem, jenže daleko od rodiny a zničil tím štěstí svého manželství nebo manželství, které vzniklo pro peníze nebo proto, že slibovalo mimořádný sociální vzestup.
Pokušení zaprodat osobní štěstí, prodat je za peníze, je časté.
Máme nějakou alternativu? Naše pohádka naznačuje kudy z dilematu.

Král se zlým srdcem aneb princip reality

Král má zlé srdce, jak se říká v pohádce. Nechce pro dítě jen to nejlepší, jak předstírá. Chce získat dítě štěstěny pro vlastní užitek, a ten mu káže, aby dítě zabil. Životní štěstí má, jak je vidět, protivníka, který je chce zničit. Otázka zní, co je to za vnitřní instanci, která je spojena s bráněním životnímu štěstí a kterou v pohádce zosobňuje král se zlým srdcem.
Král ztělesňuje sféry, které představují panství, moc, sílu, autoritu, společenské uznání a prestiž. Nejde tu o štěstí, které by vycházelo z nitra /reprezentované „šťastnou kůží“/, jde o dosažení společensky uznávaného štěstí úsilím a žádostivou snahou o úspěch, majetek a moc. Zlato, které král nabízí chudým rodičům dítěte štěstěny, je v této souvislosti symbolem materiálního štěstí.
Známým symbolem vnitřního pravého já / v němž je radost ze života, tvůrčí síla a celá sféra nejhlubších citů a které je moudré/ je „vnitřní dítě.“
Do kontaktu s vnitřním dítětem štěstěny se můžeme dostat, jen když se zastavíme, uklidníme a odevzdáme se existenci tak, jak je.
Ale král potřebuje mít vše pod kontrolou, neslyší, co hluboko v jeho nitru žije „pro jeho dobro“ a co ví, jak by se dalo najít pravé štěstí. Král nedokáže přijmout, že pravé štěstí má jiný zdroj. Proto také není s to něčeho se vzdát, tím spíše ne své dcery. Vnitřní procesy související s dítětem štěstěny ho ohrožují v jeho panovnické existenci. Proto chce dítě zničit.
Uloží je do krabice a tu hodí do vody. Myslí si, že se tím problému zbavil.
Často je uvnitř člověka vnitřní dítě ublížené v uzavřené krabici. K vnitřnímu dítěti pak není přístup, tedy ani k životní radosti. V tomto případě se ujal vlády král – je možné ho nazvat jako vnitřní instanci – panovnické, či totalitární já. Mnoho lidí přichází o svou šťastnou kůži během dětství. Protože jsou vychováváni, aby poslouchali právě toto panovnické já. Výchova, která dbá jedině na vnější zdání, společenská pravidla, zásady, uznání a výkonnostní myšlení ničí dětské štěstí.
Pohádka však říká: Zničit dítě štěstěny se nepovede! Dítě je podivuhodně zachráněno. V bezpečí bedny si pluje po vodě, která je unáší. Co nám sděluje symbolika pohádky? Voda je symbolem nevědomí. Můžeme tedy usuzovat, že se dítě štěstěny, tento zdroj životního štěstí, zachránilo v nevědomí, kde stále žije vskrytu. Nejniternější jádro naší osobnosti navzdory všemu ubližování, všem urážkám i „pokusům o zabití“ zůstává neporušeno: to je obraz přinášející útěchu i naději v psychoterapii. Dítě štěstěny přežilo, říká nám pohádka. Má tudíž smysl, je v každém člověku hledat.
Král také reprezentuje princip reality, logické věcné myšlení, nepostradatelné pro zvládání každodenního života. Kdybychom jako dospělí lidé žili jen podle své fantazie, spontaneity a emocí, nezvládli bychom všední každodenní život. Je potřeba aby byly tyto složky v určité rovnováze.
Pohádka nám ukazuje cestu, jak vyřešit problém jednostrannosti – manželským svazkem dítěte štěstěny s královskou dcerou, sjednocením, vyrovnáním zdánlivých protikladů.
Často se člověk připoutá ke svému totalitárnímu já. To je jedno vysvětlení, proč jsou někteří lidé nešťastní. Toto panství jednostrannosti, nutící člověka, aby umlčel své vnitřní dítě štěstěny, má závažné důsledky: pochybnosti o sobě samém, nenávist k sobě, vnitřní prázdnotu, pocit vlastní nedostatečnosti a nutnosti hodně se přičiňovat, aby měl člověka někdo rád.
Mnohdy si člověk ani neuvědomuje, že jeho emoce jsou pod kontrolou, značně přidušené, omámené. Chybí jasné veselí, opravdová radost a tudíž také pocit štěstí. Pohádka poukazuje na možnosti, jak se osvobodit.

Mlynář a mlynářka aneb štěstí jako dar

Pro dítě štěstěny znamenají mlynář a mlynářka bezpochyby velké štěstí: dítě přijali s radostí. Dostává se mu lásky a péče. A je přijato jako takové: jako dítě. Scéna, v níž mlynář a jeho žena radostně přijali dítě štěstěny, na něž hledí jako dar Boží, je symbolem bezvýhradného přitakání rodičů. Ne vždy tomu tak však je. Zda a nakolik bezvýhradně jsou sto rodiče přijmout své děti, to závisí na mnoha faktorech. Jsou spjati láskou a chtějí dítě oba? Je právě vhodný čas na zvětšování rodiny těhotenstvím a porodem? Odpovídá pohlaví přání obou rodičů? ….
Kolik štěstí /nebo smůly/ se nám osudem dostane, na to nemáme žádný vliv. Dítě štěstěny samo neřídí bednu, v níž leží, právě k mlynářským. Ani potom, ve čtrnácti letech, neopouští mlynáře a mlynářku z vlastní iniciativy: to král posílá dítě na cestu. Osud vyslal dítě štěstěny na jeho cestu jednak skrze neznámou dobrotivou sílu, jednak prostřednictvím zlovolného člověka. Nebezpečí, která chlapce na jeho cestě potkávají, však už musí zdolávat sám. A také musí sám využívat příležitostí, které se naskytují.
Pro dítě štěstěny je to lehké, vždyť osudem přišlo na svět ve šťastné kůži. Má-li se život vydařit, musí člověk jako dospělý vzít svůj život do vlastních rukou a přijmout za něj odpovědnost. Je potřeba, aby na pouť životem měl člověk dostatečně silný cit pro sebe sama, aby ho cesta životem nestála příliš mnoho sil. Pozitivní zkušenosti sebecit korigují a posilují.

Loupežníci aneb vnitřní anarchie a právo na štěstí

Loupežníky je potřeba chápat jako vnitřní součásti člověka. Reprezentují anarchickou stránku. Jsou jako mladí, kteří se v pubertě musí odpoutat od svých rodičů: neuznávají společenská pravidla a chtějí „vymýtit“ vše, co pochází od totalitárního já. Ale na rozdíl od krále mají loupežníci srdce a smysl pro spravedlnost. Podobně jako mladí lidé, kteří mívají zdravý cit pro nespravedlnost ve světě. Pro rodiče není někdy snadné nechat děti, aby se osamostatnily. Snaží se udržet si nad dětmi kontrolu. Loupežníci v naší pohádce naznačují nutnost puberty. Ke zrání osobnosti je nezbytně nutné, aby vyvstal odpor proti rodičovskému systému. Tak člověk nakonec dospěje k vlastnímu, samostatnému postoji a nalezne vlastní střed. Mladiství, kteří neprošli touto fází, vyrůstají v nadměrně přizpůsobivé lidi.
Se svou vnitřní šťastnou kůží se dostáváme do styku, žijeme-li svým „pravým já“. Proto i dospělí lidé potřebují ony vnitřní „anarchické“ síly, které se starají o to, aby se neřídili pouze vnějšími hodnotami a nezapomínali na svou vlastní cestu. Kdo žije jenom podle pravidel a předpisů, zapovídá si city a za nejvyšší dobro považuje morálku, ten ztrácí živost a neprožívá vnitřní štěstí.

Zamilovanost a životní lekce

Období zamilovanosti bývá korunováno svatební slavností. Zamilování je krásné období. Zamilovaní nechtějí vidět možné krize, jaké přicházejí v každém vztahu, protože zamilovanost je vždy spjata s více či méně silnou idealizací. Souvisí to s tím, že milovaný protějšek uspokojuje hlubokou touhu a potřebu v nitru duše. Zamilovanost postupně ustupuje, čím mocnější byla idealizace, tím větší je zklamání.
Král, který se vrací, zasahuje do dění jako ztělesnění principu reality. Zamilovanost pohasíná, zase se dostavují potíže, které má člověk se sebou a se svým okolím a stojí před ním právě ty problémy, které může vyřešit jen on. Jsou to jeho životní úkoly. Úkol, který dává dítěti štěstěny král a na jehož splnění závisí trvání vztahu s královou dcerou, symbolizuje ty životní zkoušky, v nichž musí člověk obstát, aby dospěl ke štěstí hlubšímu a trvalejšímu než mu mohou přinést peníze, společenský úspěch a veselí kumpáni. Králův požadavek, aby dítě štěstěny šlo do pekla a připravilo ďábla o jeho tři zlaté vlasy, nemá jiný účel, než přimět hocha, aby se vydal na cestu, na kterou se musí vydat každý dospělý.

Na cestě do pekla aneb tři zkoušky

Logika útrap

Dítě štěstěny má přinést tři zlaté vlasy z ďáblovy hlavy. Zkoušky a potíže, které se člověku stavějí do cesty, mají význam pro rozvoj osobnosti. Když v nich obstojíme, působí na naši osobnost pozitivně. Každá bolest, kterou jsme museli přestát, může být cenná, neboť díky ní jsme mohli zrát.
Cesta do pekla je „nevyhnutelná“. Je to cesta, na kterou se musí vydat každý z nás. Život každého z nás je s větší či menší intenzitou provázen konflikty, ztrátami, nemocemi, smrtí blízkých a také úzkostmi a depresemi, které z toho všeho pocházejí. A životní úkol vypořádat se s vlastními stinnými stránkami nás nevyhnutelně vede do „pekla“. Duševní utrpení patří někdy k životu. Jestliže to nevidíme, jen své trápení zesilujeme.
V podobě útrap nám naše duše sděluje důležitá poselství. Trápení nám poskytuje šanci navázat dialog s naší duší. Trápení volají po pochopení. Naznačují nám omyly, které nám brání žít hodnotný život. Takřka nikdo nezůstane ušetřen psychických krizí během svého života. Takřka vždy poskytuje krize možnost k růstu.

Tři tajemství, na která by měl každý přijít

„Všechno umím a všechno vím“
Cestou do pekla se dítě štěstěny dostává do tří měst, jejichž obyvatelé řešili potíže. Pokaždé mu řeknou o svém problému a on odpovídá: „Všechno umím a všechno vím.“
Takový výrok zní dost povýšeně. Když čteme pohádku dál, je nám zřejmé, že dítě tou dobou ještě neví vůbec nic. Musí odpovědi vymámit z ďábla, a to zprostředkovaně, byť se přitom ocitá v nebezpečí. Nebyl by schopen na otázky odpovědět, nebýt ďáblovy babičky, která šťastného mládence proměnila v mravence, takže ho ďábel neviděl, zatímco on slyšel, co ďábel říká.
V nevědomí spočívají odpovědi na naše problémy. V tomto smyslu je snad možné říci, že všechno víme, spíše lépe řečeno, cosi v nás všechno ví.
Jak se nám může podařit odhalit hlubiny a moudrost našeho nevědomí k užitku sobě i okolnímu světu? Různá náboženství vyvinula cvičení a meditace umožňující znovu otevřít přístup k nevědomí. Témuž účelu slouží také psychoterapie. Dítě štěstěny si vždy nechá sdělit problém, vezme jej na vědomí a nehodlá okamžitě jednat. Slibuje, že odpoví, až se vrátí. Je to také způsob, jak se vyrovnávat s životními problémy: každý problém je nejdříve potřeba vynést na světlo, posvítit si na něj, vzít ho na vědomí, seznámit se s ním, než se rozhodneme, jakou strategii zvolíme při řešení.

Studna, ze které přestalo prýštit víno
Nejdřív se dítě štěstěny dostane do města, v němž vyschla studna, ze které dříve teklo víno. Tento obraz odpovídá životnímu pocitu člověka, který je odříznutý od vlastní vitality. Studna, v níž za dobrých časů tryskalo víno, symbolizuje vnitřní zdroj radosti a štěstí. Studna, která už neposkytuje ani vodu, symbolizuje opačný pól stupnice štěstí. Všechno vyschlo, je skleslost, deprese. Mnoho lidí zná období, kdy cítí prázdnotu a bezútěšnost. Kde chybí víno z nitra, chybí životní radost. A jestliže vyschla dokonce i voda, pak je zde obraz deprese, která ochromuje veškerou iniciativu.
Každý člověk zná výkyvy nálad. Za běžných okolností se někdy se cítíme dobře, jindy je nám hůře. Nálada kolísá přiměřeně, a tak jsou opravdu skvělé pocity právě tak zřídkavé jako opravdu hluboké zoufalství a těžkomyslnost.
Strom, který přestal plodit jablka
V následujícím městě, do nějž dojde dítě štěstěny, jde o další otázku spjatou se štěstím v životě člověka. Lidé v tomto městě si naříkají, že na stromě, který dosud plodil zlatá jablka, už teď nevyraší ani lísteček. Strom schopný plodit zlatá jablka odpovídá stromu života. Ten z hlubinně psychologického pohledu symbolizuje osobnost v celém rozsahu, k níž náleží vědomí i nevědomí. Strom plodící zlatá jablka symbolizuje zdařilý život: člověka, který nese plody, tedy který v přeneseném smyslu plodí něco cenného pro sebe a druhé. Bere ohledy na požadavky okolního světa a stále udržuje kontakt i s tím co vychází z nitra. To mu dává základní pocit, že život má smysl.
Jestliže strom života nenese již zlaté plody, ba ani listy už nevyhání, vyvstává otázka, má-li život vůbec smysl.
Mnohá psychosomatická onemocnění jsou nemoci ze ztráty smyslu. Přichází k člověku, kterému se nedaří prožívat plnost života, a tudíž ani vnitřní spokojenost a štěstí. Jde tedy o životně důležitou otázku: Jak se dá dosáhnout toho, aby život zase dával zlaté plody?
Převozník, jenž musí donekonečna jezdit tam a zpátky
Dítě štěstěny už se setkalo s dvěma situacemi nedostatku. Se ztrátou vitality a ztrátou smyslu. V třetím obraze naší pohádky se setkáváme s pokračováním problémů. Převozník, který nemůže již nic jiného, než převážet tam a zpátky, se ocitl v bludném kruhu. Ztratil svobodu jednání. Člověk se v takovém případě zabývá činnostmi, kterými se snaží odvracet pozornost od skutečného vlastního trápení. Převozník je symbolem trápení, které ovlivňuje život natolik, že již není příliš nic jiného.
Není snadné získat odpovědi na existenciální životní otázky. Dítě štěstěny ale říká: „Dozvíte se to, jen počkejte než se vrátím.“

Ďáblova prabába a vytěsněné obsahy

Mládenec vstupuje do pekla. Peklo symbolizuje oblast nevědomí, v níž je uloženo všechno to, co se nemá podílet na životě, bylo to vytěsněno. Jedná se o sklony, které se ocitly v rozporu s hodnotami společnosti, rodinou nebo ideálního obrazu, který si o sobě člověk vytvořil. Každý asi tuší temné pudové elementy ve svém nitru. Téměř každý zná sadistické impulzy, které ovládá nebo si vzpomíná na nějaké své agresivní fantazie v situacích, kdy byl silně uražen. Pro soužití lidí je nezbytné, aby se tyto tendence nerealizovali v praxi. Jiné sklony nejsou sice jednoznačně tak „špatné“, ale nemají se podílet na životě proto, že jsou společensky nepřijatelné.
V pekle se šťastný mládenec nesetkává s ďáblem, nýbrž s jeho babičkou /či prababičkou/. Prabába se ujímá role prostředníka. Ďábel se svou zlovolností a brutalitou je příliš nebezpečný. Prabába nejen ochrání šťastného mládence před lidožravým ďáblem, navíc mu ještě zprostředkuje žádané informace. Obraz této babičky vidíme v souvislosti s jeho základní důvěrou. Tu má dítě štěstěny dobrou. V životě každého člověka jsou situace, kdy je nezbytné se postavit vnitřnímu napětí, vnitřním tlakům. Dítě štěstěny se tomu nevyhýbá. To je obraz dobrého zacházení s vlastními vnitřními silami. Tedy máme-li dobrý vztah k vlastnímu vnitřnímu světu, jsme chráněni před nebezpečím, že by nás obsahy vlastního nevědomí přemohly. /Toto nám během našeho dětství zprostředkovali dostatečně dobří rodiče./ Naopak, velmi nás obohacují. Je přínosné rozvíjet své pravé já, skutečnou osobnost, to nám poskytuje šťastný životní pocit.
Hlubinná psychologie ukázala, že to co k nám patří a nesmí se podílet na životě, na sebe upozorňuje negativně a může vést k psychickým poruchám. Vyléčení spočívá v tom, že se obrátíme ke svému vnitřnímu světu. Kdo toho musel hodně potlačil a vytěsnit, má strach, co ho v nitru očekává. Mohli bychom říci, že dotyčný nemá k dispozici ďáblovu prabábu, která by ho chránila a pomohla mu. V takovém případech je užitečné najít si pro kontakt mezi sebou a nevědomím prostředníka.
Role ďáblovi prabáby je srovnatelná s rolí psychoterapeuta. Ten má za úkol určitým způsobem pomoci v řešení problémů. Může pomoci v nalézání příčin jeho trápení.
Často se člověk zdráhá vyhledat pomoc psychoterapeuta. Obává se, že by toto bylo považováno za slabost. Ale už samo rozhodnutí bývá spojeno s překonáním odporu, s vyvinutím určitého úsilí, s odvahou. Problém může být též strach z bolestných a nepříjemných poznání a zážitků. /V terapii vše probíhá ale pozvolna a měla by přicházet úleva./
Většina lidí vyhledá pomoc, až když jim již nic jiného nezbývá. Ani šťastný mládenec se na svou nebezpečnou pouť nevydal z vlastní vůle, ale z nutnosti. Donutilo ho působení krále. Někdy se člověk požadavkům života vyhýbá. Ale šťastný mládenec výzvu osudu přijímá. Když už ho poslali na cestu hledá odpovědi na otázky, které mu život klade.
Aby neutrpěl újmu, promění ho prabába v mravence a schová v záhybu sukně. Toto připomíná uspořádání v psychoterapii. Terapeut se snaží také vytvořit příznivé, bezpečné prostředí, aby klient mohl volně o všem mluvit, aby se mohly vynořovat důležité obsahy.
Že neznáme mnohé své vlastní stránky nebo se k nim znát nechceme, to není bezdůvodné. Člověk má o sobě určitou představu a tu si chce udržet. Tato představa se vyvinula během dětství, dává nám jistotu. Bariéra mezi vědomím a nevědomím hraje důležitou úlohu v našem životě. Chrání nás před zaplavením nezvládnutelným přívalem informací. Příliš mnoho informací znamená jen ztížení nebo zmatení aktuálního úkolu. Nástrojem psychické regulace je také mechanismus „vytěsňování“, který nám dovoluje zapomínat. Vytěsňování nás chrání před zaplavením přemírou podnětů nebo před nepříjemnými podněty.
Co jsme vytěsnili, to nezmizelo navždy.
Úzkosti z dětství pronásleduje mnoho dospělých, často neznají příčinu.
Např. autoritativní otec, který nestrpěl sebemenší odpor, matka trestající nevšímavostí – to jsou příklady vlivů z dětství, které se mohou extrémně silně vtisknout. V situacích běžného života se pak znovu mobilizují. Například tváří tvář nadřízenému se mobilizuje strach z autoritativního otce. Člověk pak nedokáže odporovat, polyká zlost a může ji nakonec zaměřovat proti sobě. Nebo partner, který v konfliktních situacích mlčí, se stává někdejší matkou, jež trestala nevšímavostí a odpírala dítěti mateřskou lásku. Vytěsněná /zapomenutá/ křivda ožívá na jiném místě.

Ďábel jako vnitřní instance

„Cítím člověčinu,“ říká ďábel, „to není v pořádku“. Jeho přesvědčení co není v pořádku je protikladné lidským měřítkům. Všechny vystupující postavy pohádky vysvětlujeme jako součást jedné a téže osoby. Tudíž také ďábla. Ďábel symbolizuje, to co je vytěsněno. Zosobňuje všechno odmítnuté, zavržené, všechny stinné stránky, které však k člověku také náleží. Původně většina těchto tendencí neměla negativní znaménko. Pouze malá část sil v nás je normálně destruktivní. Destruktivní se stávají naše síly většinou až v důsledku frustrací.
Pohádka říká, že ďábel zná ta nejpodstatnější tajemství života. Ďábel zná odpověď na otázky lidí v životní tísni – lidí, kteří v nevědomí zabraňují radosti ze života a smyslu života. Jen on, ďábel, může odpovědět na otázku, co vlastně zabraňuje dosáhnout životního štěstí a nalézt smysl života.

Žába aneb co blokuje náladu

Ďábel prozradil své tajemství. Ve studni sedí pod kamenem žába. Proto nemůže tryskat víno. Co taková žába symbolizuje? Co to je to žabí v člověku? Myslí se tím něco nepříjemného, co je však je potřeba akceptovat. Symbolizuje se tím nepříjemná situace, která nám může zásadně zkazit náladu. Nepříjemná situace většinou časem přejde, ale může se také stát, že člověkem existenciálně otřese a jeho trápení se změní v základní depresivní životní pocit. Urážky, křivdy, porážky a ztráty mohou vyvolávat pocity zatrpklosti, vzteku nebo rezignace. Takové žáby je možné objevit, když své obtížné pocity vnímáme, pokoušíme se přijít na to, co je způsobuje a chceme změnit, co změnit lze.
Muže například opustila žena. Necítí se dobře a neví jak se nyní vyrovnat s celým svým životem. Dokáže přijmout ztrátu a ztroskotání vztahu a vydat se svou cestou? Nebo obchodník nějakou transakcí přijde o část svého podniku. Dokáže se s touto žábou vypořádat?
Uvedené žáby vznikají v dospělém životě. Mnoho lidí však trpí žábami, které jim vyvstaly již v časné etapě života. Takové žáby jsou skrytější, než aktuální bolestné události, o jakých jsem se zmínili. V naší pohádce žába symbolizuje nedostatek lásky k sobě samému, jímž mnoho lidí trpí. Dokud člověk nesestoupí do „studny“, aby našel žábu na prameni, zůstává příčina nepoznána. To není vždy hned jednoduché.
Jaká je vzniká příčina našich žab na prameni, vznikající v dětství ?
Aby mohl rodič předat dítěti dostatek lásky, péče, je potřeba, aby se sám měl rád. Téměř každý jsme byli více či méně raněné dítě. Symbolem těchto zranění a nelásce k sobě, je v naší pohádce žába. Matka Tereza v této souvislosti jednou řekla: „Naléhavěji než chléb potřebuje člověk jistotu, že je žádoucí.“ Jestliže nebyl s rodiči /nebo jejich náhradníky/ láskyplný kontakt, nebylo tudíž možné tuto jistotu získat. Člověk pak vstupuje do života s handicapem.
Poskytnout dítěti bezvýhradnou lásku, která mu dává najevo: „jsi v pořádku a máme tě rádi takového jaký/á/ jsi“, to je náročný požadavek – i přes to, že většina rodičů poskytuje svým dětem, co nejvíce lásky. Bezvýhradnou lásku ale nemůžeme zaměňovat s rozmazlováním. Láska bez výhrad přijímá dítě takové jaké je. Nepřitakává však všemu co dítě dělá a chce.
Často je láska podmínečná. Rodiče požadují již od kojenců výkony, kterých kojenci nejsou schopni. Děti mají vynikající čidla pro to, jestli odpovídají rodičovským očekáváním nebo ne. Jestliže neodpovídá, vzniká v dítěti strach, že si rodičovskou lásku nezaslouží a že ji ztratí. Samo se pak přestává mít rádo. Trápí se a zlost z tohoto nedostatku, z této bolesti zaměřuje proti sobě nebo ji projevuje destruktivními výbuchy vzteku.
Řada nemocí představuje následek nedostatku zdravé sebelásky.
Imunitní systém se poškozuje trvalým emocionálním zatížením, k němuž patří neustálé sebeponižování a hluboká nespokojenost.
Rané urážky a odmítnutí se shromažďují a dlouhodobě působí na pocit vlastní hodnoty, následně na lásku k sobě samému. Poškozují vývoj a způsobují blokády. Člověk si nese v nitru svou žábu, větší či menší. Jak ji odhalit a „zabít“, tím se budeme zabývat, až budeme sledovat dítě štěstěny na zpáteční cestě.

Myš aneb co blokuje naše popudy

Každý člověk, jehož energie – produktivní a kreativní – bez zábran plynou, je schopen plodit „zlatá jablka“.
Myš je úzkostné zvíře, má mnoho nepřátel a musí se intenzivně rozmnožovat, aby přežila. Úzkost a strach také symbolizuje v naší pohádce. Jako škůdce může myš napáchat spoustu škody. I v pohádce se říká, že myš způsobila odumření celého stromu. Člověk v úzkostech přichází o oporu, ztrácí půdu pod nohama, jistotu a zakořenění. Tím vzniká začarovaný kruh dalších úzkostí. Strach či úzkost může opanovat celý život, člověka pak ochromí.. Člověk se pak stále více vyhýbá různým úkolům, činnostem, setkání s lidmi. Skutečné cíle –jako je seberealizace, profesní rozvoj, těsnější mezilidské vztahy – - ustupují do pozadí, protože zvládání obav a úzkostí vyžaduje stále více energie. Je pak jediný cíl, pokud možno úzkosti zabránit.
Strach je ale také základní emoce, nezbytná pro přežití. Kdyby člověk neuskočil před vlakem, došlo by k neštěstí. Jestliže však strach životu brání, místo aby sloužil jeho ochraně, musí tu být nějaký skrytů důvod. Jako je potřeba najít myš v podzemí, je potřeba rozpoznat své obavy a úzkosti a zvládnout je. Někdy rodiče při výchově své děti „straší“. U dítěte pak ale mohou přetrvávat obavy a může si je nést až do dospělosti. V očích dítěte jsou rodiče tou nejmocnější autoritou. Jednání rodičů je určující a nadále působí v dospělosti, i když si to lidé vůbec neuvědomují. Strach z autority rodičů se změnil ve strach z autority vůbec.
Obavy a úzkosti mohou určovat život do takové míry, že strom života jakoby docela odumíral – jako v naší pohádce. Nutně také určují spřádání plánů do života. Mohou působit také skrytě, že je člověk ani nevnímá. Mnoho zdánlivě pramálo úzkostných lidí, kteří se dobře vyrovnávají s každodenní realitou, trpí tím, že nejsou schopni vyhnat květy stromu svého života a přinést zlaté ovoce. Člověk pak funguje, ale nežije skutečně.
V následující bajce se dobře odráží původní problém takových vytěsněných úzkostí, které mohou člověka velmi sužovat a omezovat.
Zlatý orel
Pocestný našel jednoho dne orlí vejce. Bylo ještě teplé, a tak je dal vysedět kvočně. Orlík se vyklubal společně s kuřaty a vyrůstal s nimi. Celý život se orlík choval stejně jako kuřata, protože ho nic nemělo k tomu, aby se považoval za něco jiného než za obyčejné domácí kuře. Běhal s hejnem, hrabal, zobal zrnka a žížaly. Pípal a později kokrhal. Občas mávnul křídly a uletěl o několik metrů víc než je mezi slepicemi zvykem.
Přešla léta a orel velmi zestárl. Jednoho dne vzlétl k nebi a spatřil nad sebou, vysoko na bezmračné obloze nádherného ptáka. Půvabně a majestátně se vznášel ve vzdušných proudech, jakoby bez tíže a bez námahy, a skoro ani nepotřeboval pohybovat svými silnými zlatými křídly. Orla na zemi přepadla zvláštní nostalgická bolest, jak tak s úctou a bázní hleděl vzhůru.
„Kdo je to?“ zeptal se svého souseda...
„To je orel král ptáků“, odpověděl soused. „Ale ty o něm zbytečně nepřemýšlej.Ty a já s ním nemáme nic společného, co je nám do něj.“
A tak starý orel na podivuhodného ptáka zase zapomněl.

Leckdo je takovým orlem, aniž o tom ví. Přizpůsobil se okolí a nikdo se netázal, v čem je jeho svébytnost. Jak je možné odhalit vlastní královskou důstojnost nebo jako v naší pohádce stát se oním stromem, který plodí zlatá jablka? Úzkosti, které brání člověku v rozvoji vlastních schopností, vznikly většinou nevědomě. Když je zkoumáme, zjišťujeme, že je za nimi určitá představa, určité přesvědčení – jako u orla mezi slepicemi, kterému jeho soused s naprostou přirozeností vysvětlil, že orel tam nahoře je úplně jiná kategorie.

Převozník aneb životní závislosti

Až někdo přijde a bude chtít převézt, musí mu převozník dát do ruky veslo. Pak bude muset převážet ten druhý. – To byla ďáblova odpověď. Převozník musí dokázat předat veslo – o to jde. Ďáblova odpověď na převozníkův problém vypadá překvapivě jednoduše. Až si říkáme, jak je to možné, že převozník na to nepřišel sám. Nebylo snadné přijít na odpověď, protože někdy je těžké vzdát se něčeho, co je člověku milé a drahé. V takovém případě jde o zpracování ztráty, o překonání smutku. Je možné pak získat vnitřní svobodu. Vnitřní dynamika rozvoje schopnosti vzdávat se věcí a opouštět je souvisí s niterným rozhodnutím: ať si druzí žijí a jednají dál tak, jak chtějí, ale pro mě to není důležité.
Převozníkův probléme se odráží v mnoha sférách každodenního života, autor knihy uvádí několik příkladů:

Paní G. jakoby náhodou narazí pokaždé na partnera, který ji využívá. Přes tuto opakovanou zkušenost si najde opět partnera stejného typu. Pokaždé se domnívá, že našla člověka, který ji skutečně miluje.

Pan K. opakovaně přichází o místo, protože se na každém pracovišti dostane do dlouhodobých názorových sporů s nadřízenými a kolegy. Je přesvědčen o naprosté správnosti svých představ a v duchu této „jistoty“ usiluje o „právo na spravedlnost“ pro sebe. Jeho touha najít si přátele se nenaplňuje. Mnoho vztahů již skončilo proto, že si tak osobuje majetnictví a práva na zacházení s druhými. Příčinu svých potíží spatřuje v druhých.

Paní M. je už dlouho nespokojená se svou prací ve velkém průmyslovém závodě. Připadá si tamní monotónní prací vlastně nevyužitá. V čase volna se silně angažuje ve sportovním klubu. Jako sportovní trenérka je nesmírně talentovaná a úspěšná. Klub jí dokonce již několikrát nabídl dobré manažerské místo. Pro paní M. je to velmi lákavá nabídka, ale obává se podat výpověď z dosavadního pracoviště.

Často se člověk pohybuje v začarovaném kruhu. Dělá něco, co mu škodí, ale je těžké z toho vystoupit. V psychoterapii se mluví o nutkání k opakování. Člověk tak nevědomě stále znovu navozuje určité procesy, kterými sám sobě neprospívá. Drží ho v tomto nevědomá naděje, že se situace, druhý člověk změní. V převozníkově chování se tedy odráží ústřední lidský problém. Je dobré, když se sami sebe ptáme. Na čem jsem závislý/á/? Jaké nutkání něco opakovat v sobě pociťuji? Vyléčení je možné, až když se vyřeší problém, který tkví v základu. Myš a žába jsou symbolem skrytých konfliktů. Mluví právě o tomto dilematu.
Konflikt / vnitřní potíž/ je někdy opomíjen, aby byl klid. Když se nedaří konfliktu vyhnout, odreagování je pak vyhledáváno prostřednictvím práce, nakupováním, jedením, chatováním na internetu atd. Přichází pak začarovaný kruh závislosti.
Nemůžeme žít životem prostým konfliktů, ani kdybychom si to přáli. Duše se snaží rozhýbat zablokovaný životní tok tím, že vytváří nepříjemné symptomy, jako je například úzkostná porucha, závislost apod. Cosi v nás je moudřejší než bdělý rozum a snaží se nám dát najevo, že potřebujeme pomoc. Z tohoto pohledu jsou symptomy cenné, protože vyzývají ke změně. Duše nás varuje a nechce připustit, abychom šli po bludné stezce. Převozník nechce žít tak, jako dosud. Touží předat své bidlo. Trpí nutkáním jezdit tam a zpátky a rád by se od něj osvobodil

Cesta zpátky aneb uvolnění blokád

Převozníkovo dilema

Mládenec se šťastnou kůží vyslechl ďáblovy odpovědi a vydává se na zpáteční cestu ke své ženě. Často si lidé myslí, že stačí seznámit se s tajemstvími a křivdami, abychom dosáhli emocionálního ulehčení nebo vysvobození od konfliktů. Jedno poznání nestačí. Je potřeba dostatečně dlouho se zabývat např. v psychoterapii nebo formou jiné pomoci svými tématy. V psychoterapii se tomu říká tzv.propracovat, dokud není problém vyřešen, až se „rozplyne“. Stejně jako je potřeba, aby převozník zcela skončil se svou činností. Ne aby převážel na poloviční úvazek. Prvním krokem při řešení převoznického problému bývá uvědomění si vlastní situace.
Co se o obrazu naší pohádky zdá tak jednoduché /předání vesla/, znamená v životě delší cestu. Lze říci, že vývoj osobnosti je úkolem na celý život. Stále znovu musíme zpracovávat další vnitřní blokády. Ale je tak možné pronikat k trvalejšímu štěstí.

Pátrání po myši a jak ji zabít

Myš jsme identifikovali jako úzkost či strach, které blokují rozvoj životní energie. Rozsah úzkostí a obav, které brání životu, je individuálně rozdílný. Někdo má jistotu a cítí se ve své kůži, i když je konfrontován s obtížnou situací.
Aby člověk nepociťoval úzkostné stavy a obávané situace, vyvíjí nevědomě různé strategie. Příklady: Fobie
Například strach z pavouků. Každý spatřený pavouk vyvolává mocné nerealistické obavy a úzkosti. Příčina fobií tkví většinou v dětství, tak jako příčina všech úzkostí. Tehdy jsme úzkost přesunuli na „objekt“- např. na pavouka nebo na určitou situaci – např. pobyt v letadle. Chceme-li přijít na pravou příčinu, musíme odhalit původní úzkosti. To nějaký čas trvá.
Strach z budoucnosti
Příklad z praxe, který uvádí autor knihy: Chvíle propuštění paní P z terapie se blíží. Ona se však necítí na to, aby zvládla všechny věci, které ji „tam venku“ čekají, a proto prosí o prodloužení stacionární terapie. Cítí se labilní a myslí si, že další pobyt na klinice by ji mohl stabilizovat natolik, aby pak dostála nárokům každodenního života. V dalším průběhu rozhovoru vychází najevo, že pochybnosti o sobě samé / „já to nezvládnu“/ v jejích myšlenkách zesílily, a s nimi také úzkost, strach a panika. Myšlenky se točily v kruhu a narůstal v ní pocit, že je nemůže udržet pod kontrolou.
Byl zde popsán strach z budoucnosti, nutkavé myšlenky.
V čem je zde problém? Kde hledat onu hlodavou myš? Člověk se z úzkosti snaží obrnit a vyzbrojit proti všem možným budoucím problémům. Pokud možno si dopředu vše dobře připravuje, představuje, snaží se předejít problémům, v myšlenkách dopředu vše vyřešit. Předem však vše řešit nejde, neboť řešení přiměřené situaci se může ukázat až tehdy, když situace nastane. Být otevřen možnosti budoucích problémů /možnost udělat chybu/ znamená být otevřen životu. Pro lidi, kteří si na rozdíl od dítěte štěstěny nemohli vybudovat základní důvěru, to bývá těžké.
Při pátrání po myši u paní P vyšlo najevo, že byla hluboko ve svém nitru naprogramována tak, jak jí to vtiskli rodiče. Ti v minulosti příliš přebírali odpovědnost za její život. Byli směrodatní pro její školní vzdělání, rozhodli za ni, jaké bude mít zaměstnání, a vůbec ji svou přílišnou péčí znemožňovali samostatný život. Tak svému dítěti vsugerovali: „Sama to nezvládneš, potřebuješ pomoc, potřebuješ nás své rodiče.“
Pohádka jednoznačně říká: Je potřeba myš zabít. Staré přesvědčení „já to nezvládnu“ je možné postupně v psychoterapii nahradit novým přesvědčení „já to zvládnu“. Je potřeba témata spojená s uvedeným dostatečně dlouho propracovávat, až se přesvědčení „já to zvládnu“ dostatečně upevní.
Strach či úzkost jsou vždy signálem, jsou symptomem, který nám hlásí, že máme nějaký hlubší problém. Hlubinně psychologický postup – nepotírat pouze symptomy, nýbrž odhalovat jejich příčinu, je prevenci před návratem symptomů. Jednou z pomocných technik může být práce s „bezpečným místem“. Je to technika, která se používá, když někoho náhle zaplavují úzkosti a je potřeba okamžité pomoci. Pomocí vlastních fantazijních obrazů si můžeme vytvořit vlastní příjemné místo, kde je bezpečně. Podle zálib to může být např. pobyt v přírodě třeba na louce či u potůčku. Když si člověk opakovaně představuje takováto místa, čím dál rychleji se na ně dostane.

Sociální úzkosti a jejich příklady:

• Obava z autority, která se projevuje přílišnou povolností a poslušností
• Obava z kritiky, která vede k přehnanému úsilí nedopustit se žádné chyby. Vedlo by to také k pocitu nutnosti se ospravedlňovat
• Přehnaná obava – neublížit druhému, která vede k přespříliš opatrnému jednání. Je v tom strach, aby neubližovali druzí
• Obava ze samoty, která může vést k excesivnímu se vyhýbání samotě
• Obava z nesouladu, která vede k nepřiměřenému úsilí o bezkonfliktnost prostředí
• Obava z úspěchu je těsně spjata s obavou ze selhání
• Obava ze všeho nového vede k tomu, že se člověk vyhýbá navozování nových vztahů, novým zážitkům atd.
• Obava z lidské blízkosti. Může vést k vyhýbání se dotekům, k ukončování vztahů, jakmile začínají být příliš intimní

Když svoje obavy a úzkosti popíráme, prorážejí si cestu jinudy. Rozpoutávají jiné emoce: vztek, smutek. Člověk jim nerozumí a nezná jejich příčiny. Svou myš můžeme zabít pouze tehdy, když své úzkosti rozpoznáme. Pro mnoho životních situací platí heslo, kde je úzkost, tam je cesta.
Nikdo nemůže žít bez konfliktů. Člověk je společenská bytost. Nutně tudíž dochází ke srážkám různoběžných zájmů. Pro zvládání života má velký význam, jak dokážeme zacházet s konfliktním i situacemi. Vyhýbání se konfliktům je častý způsob, jak se vyhnout nepříjemným emocím. Nepříjemné situace se odkládají, člověk nevyjadřuje své mínění, také svůj vztek si nechává pro sebe. Vede to k dalšímu oslabování pocitu vlastní hodnoty a ke ztrátě životní energie.
Zabíjení myši by mělo být vždy spojeno s pozitivními pocity. Kdo necítí slast z vlastního rozvoje, ten úsilí brzy zanechá.
V pohádce dostane šťastný mládenec odměnu. Dostane dva osly naložené zlatem.
Když přeložíme řeč pohádkových obrazů, vidíme, že nejde o materiální bohatství. Přirozeným následkem zabití vlastní myši, překonání strachu, je zisk z vnitřního bohatství.
Strach, který člověka často mučí, je strach z lidí. Když strach z lidí slábne, člověk především připouští větší lidskou blízkost. Vřelý kontakt s druhými má v životě zásadní význam. Když člověk získává větší vnitřní svobodu a bohatství, vytvářejí se předpoklady, aby strom zase nesl zlaté ovoce. Životní energie začínají znovu proudit novým způsobem. Člověk získává větší nezávislost a otvírají se před ním nové perspektivy, jaké dříve považoval pro sebe jako nemožné.

Životní scénář aneb osobní mýtus

Zabývat se vlastním životním scénářem nebo-li osobním mýtem znamená konfrontovat se s vlastním životním dramatem, jež začíná početím.
V bajce o orlu, který vyrostl mezi kuřaty, neměl orel šanci rozvinout svou pravou povahu, svou skutečnou přirozenost. Dokonce ani nevěděl, kým vlastně ve skutečnosti je. Jeho měřítkem byla kuřata.
Stejný osud potkal mnohého člověka, který nemohl rozvinout své pravé nadání a žije více méně v sebeodcizení, podle v vzoru jiných. Strach, že by ho okolí přestalo akceptovat, znemožňuje stát se tím, kým ve skutečnosti je, či lépe řečeno, mohl být.
Do osobního mýtu patří vše, co si o sobě myslíme. Nejde však jen o naše vědomé mínění o sobě. Mnoho představ o sobě a hodnocení své osoby jsme nevědomě přejali od jiných, především v dětství. Představy, které negativně působí na náš pocit vlastní hodnoty a které si tudíž nechceme uvědomovat, působí podprahově a nekontrolovaně. Tyto představy, které působí vskrytu, je potřeba vynést na světlo. Dokud si je neuvědomíme, nemůžeme je ovlivnit. Konfrontace s osobním mýtem nás nevyhnutelně vede k vnitřní žábě, která nám brání přijmout sebe samé a mít se rádi.

Hledání žáby

Objevit žábu – příklady z psychoterapie

„Každý, kdo mě zná, si myslí, že mám stabilní pocit vlastní hodnoty. Ale ve skutečnosti tomu tak vůbec není.“ Toto je výrok paní H. vyslovený během terapeutického hovoru. Často se člověk ukrývá více či méně pod nějakou maskou. Problémem se to stává, když se náš vnitřní stav příliš příkře rozchází s tím, jak se ukazujeme. Většinou platí - čím velkolepěji se kdo staví navenek, tím menší si připadá uvnitř.
Každý musí v průběhu svého života spolykat nějaké žáby, větší nebo menší. Většina z nich naštěstí nezpůsobí žádné škody, zase zmizí. Jiné však zůstávají ve studní skryty pod kamenem a trvale poškozují pocit vlastní hodnoty.

Následuje několik příkladů, které uvádí autor knihy. Jsou to příklady jak může taková žába vypadat, z čeho může pocházet a jak je možné ji zabít. Všechny příklady pocházejí od účastnic a účastníků skupinové psychoterapie na základě naší pohádky.

Rodiče mě odmítli
Pan O. si svou žábu rychle uvědomil. Říká: „Rodiče mě nechtěli. Nebyli schopni vyřešit své problémy, protože oba byli chorobně závislí. Proto jsem většinu dětství prožil v dětských domovech a nejsem schopen se mít rád.“

V případě pana O. spočívá žába v poselství rodičů, kteří nedokázali mít rádi sami sebe, a proto nebyli schopni milovat svého syna. Tato poselství znějí přibližně: Jsi nežádoucí, jsi pro mě přítěží, jsi tu jen k tomu, aby se mi vedlo lépe, já tě nechci, nemohu se o tebe starat atd. Tato nevyslovovaná, podprahově sdělovaná poselství působí nadále jako vnitřně přijatá přesvědčení. Způsobila panu O. hluboké narušení pocitu vlastní hodnoty. Vyvolávají v něm vnitřní smutek, pocity mučivé prázdnoty a hluboký vztek. Léčivé zpracování smutku ho zavedlo zpátky do dětství. Nalezl v sobě odvahu k tomu, aby přestal uhýbat své bolesti a začal otevřeně hovořit o svých pocitech.
Prožít, že mě rodiče odmítli, to je těžké břemeno, Má negativní účinky na pocit vlastní hodnoty a může natrvalo poškodit schopnost radovat se ze života. Zabít žábu v tomto případě znamená, vymanit se z negativního působení rodičů. K tomu je nezbytné převzít odpovědnost za svůj život. Pan O. se zuřivě hněval na své rodiče. Chování rodičů mělo skutečně na jeho duši trvalé následky. Bylo také ale nezbytné si uvědomit, že v dospělosti svůj problém může vyřešit již jedině on sám. Odpovědnost za narušený pocit hodnoty může člověk převzít teprve tehdy, když pozná příčinu svého vlastního dramatu. Práce pana O. s ublíženým vnitřním dítětem mu pak narůstající měrou umožnila přijímat lásku a připouštět si svou vlastní hodnotu.

Emocionální zneužívání
Pan W. poznal svou žábu v nedostatečně vyvinutém pocitu vlastní hodnoty. Příčinu spatřuje v tom, že mu otec vždy říkal, co má dělat. Otec, jak vypráví pan W., si vždy prosadil svou, jakkoli se pan W. často snažil bránit. Pod otcovým nátlakem například vystudoval na bankovního manažera. Když ho potom povolali na vojnu, radil mu otec, ať se stane důstojníkem jako on. Tehdy se pan W.opravdu vzepřel a raději nastoupil výkon základní vojenské služby. Ale brzy se mu rozbilo auto a on nemohl dojíždět domů na návštěvy. Otec mu slíbil, že mu koupí nové, když se zaváže na tři roky. Nakonec pan W. opět ustoupil a poslechl. Ale zase trpěl tím, že se podvolil otcově vůli.
Pan W. vypráví, jaké má problémy s autoritou nadřízených. Mnohokrát se pokusil vzepřít a byl zarputile neposlušný. Tím se připravil o několik důležitých profesních šancí a zničil si mnoho vztahů. Také jeho manželství ztroskotalo na ustavičných bojích o moc.

Jak se pan W. dál konfrontoval se svým životním problémem, dospěl k poznání, že vlastně nikdy nebyl s to se skutečně oddat vztahům a úkolům. Buď se příliš přizpůsobil nebo byl v opozici. Všechny pokusy o vymanění z vlivu otcovy autority zatím ztroskotaly.
Když pátráme po příčinách, je dobré abychom reflektovali svůj vztah k oběma rodičům. Panu W.připadal problematický zejména jeho vztah k otci. Při vyjasňování rodinné historie začalo být zřejmé, že ho matka rozmazlovala. Pan W. má rozštěpený obraz rodičů. Matku miluje nade vše, zatímco vůči otci má silné pocity hněvu a vzteku.
Matka se vnitřně postavila na stranu syna. Neustále se jej snažila chránit před autoritativním otcem. Příliš těsná vazba na matku panu W. ale také neprospěla. Pan W. pochopil, že příčinou otcovy tvrdosti byla také jeho žárlivost na příliš těsný vztah mezi matkou a panem W. Otec se přísností a tvrdostí snažil vyvažovat nadměrnou matčinu shovívavost. Chtěl ze svého syna udělat muže, který se nebude držet matčiny sukně. Také proto si přál, aby byl důstojníkem.
Pak si mohl pan W. vypracovávat realističtější obraz své matky. Pochopil, jak mu silně uškodilo rozmazlování a jaké jsou následky. Především ve vztahu k manželce byl pan W. spíše rozmazleným dítětem než partnerem. Podle principu zámku a klíče si našel dominantní partnerku, která jeho rozmazlenost podporuje, ale na oplátku vyžaduje poslušnost. Zabít žábu zůstává pro pana W. na dlouho životně důležitým úkolem a výzvou. Když už svou žábu poznal, mohl začít s léčbou. Pochopil, že otec to s ním myslel za svého hlediska dobře a že v jeho nárocích se skrývala i láska. Pan W. postupně pochopil, že odlišnost názorů nemusí znamenat vzájemné osočování. Zabití žáby bylo u něj spojené se získáním nezávislosti na rodičích.

Sebeodcizení
Paní B. poznala svou žábu brzy. Vybavily se jí scény z dětství, které pro ni měli směrodatný charakter. Vypráví, že jí jako malou holčičku bavilo „se vyparádit“ a dívat se na sebe do zrcadla. Byla to její zamilovaná hra. Matka však na tuto zábavu reagovala prudkým odmítnutím. Vytýkala ji, že se stará jen o vnější krásu. Vštěpovala jí, že v životě musí jít vždy o krásu vnitřní a každá forma vnější krásy je zavržení hodná. Výsledkem matčina jednání byly obtíže paní B. s vlastní ženskou rolí. Oblékala se spíše nevkusně, v kontaktu s muži cítila nejistotu a nebyla schopna nenuceně realizovat svou ženskou identitu. V manželství se ujala role „Popelky“ a jen se starala o svého muže. Ten ji nakonec opustil. Ona nyní nedokáže zvládat bolest z rozchodu – po tom všem, co pro něj podle svých slov udělala a co pro něj obětovala.

Aby mohla paní B. zabít svou žábu, konfrontovala se svým vztekem na svou matku, která ji vzala potěšení ze svého těla. Nově si postupně dovolovala, vše co je jí milé. Začala se podstatně vkusněji oblékat. Nechala si v tom poradit od ostatních pacientek. Mluvila o své nejistotě v nové roli. Začala se učit, jak být krásnou ženou.

Dokázat být rodičem Otec pana H., válečný invalida, se nikdy nevyrovnal se svým postižením. Nemohl si opatřit pravidelný výdělek, proto nebylo materiální zajištění rodiny dobré. V rodině panovala chladná atmosféra, v níž se především vznášel požadavek: všichni členové rodiny se musejí zajímat a starat o otcovy potíže. Pan H. se snažil časně přispívat k finančnímu zabezpečení rodiny. Přijímal nejrůznější pomocné práce a peníze nosil domů.

Je důležité naučit se dávat. Stejně tak důležité je umět brát. Pan H. se ani jedno nenaučil. Rodinným heslem bylo: Jsme chudí, nemáme čas na zábavu, každý se musí podle svých sil zasloužit o zlepšení situace rodiny. Jediné co mělo tehdy cenu a čím mohl pan H. dosáhnout doma nějakého uznání, bylo přinést domů peníze. Z toho pak odvodil svůj vlastní pocit hodnoty. Naučil se to tak: Mám hodnotu, jen když dělám dost pro druhé.

Nemoc a trápení rodičů mohou natrvalo ovlivnit osobnost dětí, zejména jejich cit pro vlastní osobu.Chladná atmosféra v rodině, která nebere ohled na přirozenou dětskou potřebu veselí a uvolněnosti, vede ke smutku, depresi a vzteku. Pro pana H. bylo důležité, aby nalezl přístup ke svým hluboko ukrytým pocitům vzteku, které nemohl dříve projevovat, aby ještě více nezvětšoval trápení rodiny.
Líbit se rodičům, něco pro ně znamenat, pomáhat jim – to dává dětem pocit vlastní hodnoty. Děti mají velkou vnímavost pro to, co se od nich očekává. Jestliže rodiče, otec nebo matka sami potřebují pomoc, ujímají se děti brzy role rodičů – rodičů svých rodičů. Je pro ně nesnesitelné, když se matce nebo otci špatně daří, a pociťují hrdost a vlastní hodnotu, když jim pomůžou. To je základ, díky kterému vzniká celoživotní role pomocníka. Tyto děti se naučily, že smysl života spočívá v tom, být tu pro druhé. Člověk pak věří, že jeho existence je oprávněná jen tehdy, když pomáhá druhým. Životní heslo zní: Musím být zcela ku pomoci druhým, aby mě měli rádi. Myslet na sebe je špatnost. Tento životní postoj je žába, který natrvalo způsobuje, že ze studny přestane tryskat víno. Žába, která vznikla z emocionálního zneužívání, zabraňuje volnému rozvoji osobnosti. Člověk potom vlastně nezná své pravé potřeby a není schopen se mít rád. Obvykle se nenaučí bránit vůči neoprávněným požadavkům, vymezovat se, říkat ne a žít tak jak si sám určí. Vznikající vztek obrací destruktivním způsobem proti sobě.

Role obětního beránka
Poté, co se paní V. konfrontovala se svou vnitřní žábou, prohlásila, že její žába je mimořádně jedovatá. Paní V. byla sedmým dítětem v rodině a připadala si jako nežádoucí nebo jako trpěná. Zejména matka, často nemocná, jí vnucovala pocit, že za její trápení může ona. Pořád slýchala věty jako „Vidíš, co jsi způsobila? Nebo „To je tvoje vina, že matka musela zase do nemocnice!“
Paní V. přisoudili doma vinu za rodinné trápení. Dostala roli obětního beránka. Rodiče na ni, na své dítě, přenesli svůj hněv a své zklamání z neblahé situace.
Kde se děje něco takového, tam se osobnost dítěte většinou zlomí. Dítě se cítí nejen nežádoucí, ale také existenciálně ohrožené. Bude dělat všechno možné pro přežití. Velmi záhy začne „žít pro druhé“ a být užitečné. Bude se obětovat a bude popírat vlastní potřeby. Samozřejmě na povrch budou pronikat vitální pudy – budou v podobě nepřiměřených reakcí a výbuchů vzteku upozorňovat na nespravedlnost a pohrdání vůči vlastní osobě.
Toto zpěčování, v zásadě zdravé, se opakovaně dostavovalo i v minulosti paní V. Rodiče je však brali jako potvrzení, že všechno neštěstí v rodině pochází vlastně od ní. Paní V. se nevědomě dostávala do rolí oběti i ve svém dospělém životě, doma v zaměstnání.
Zabít takovou žábu je těžké. Neustálé sebeobětování je srovnatelné s převozníkovým převážením tam a zpátky. Problém, který je základem sebeodmítání paní V., nelze vyřešit permanentní obětí sebe sama. Tím problémem je skutečnost, že ji kdysi odmítli rodiče. Lásku k sobě samé může získat po přijetí silných pocitů smutku a vzteku souvisejícími se situací v dětství. Paní V. v terapii objevila svůj extrémní strach z urážky a odmítnutí a také nevědomý strach ze štěstí. Objevila své hluboce zakořeněné programy: nemám právo na radost a štěstí, musím se obětovat pro uznání a nemít žádnou skutečnou odměnu, jsem méněcenná. Postupně je začala překonávat.

Fyzické násilí
Terapie pana C. už byla v pokročilém stadiu, když si uvědomil svou žábu. Vzpomněl si, že ho otec často extrémně fyzicky trestal. Matka se pokaždé snažila otce uchlácholit, čímž docílila jen toho, že se rozzuřil ještě víc. Jednou musel pan C. do nemocnice se zlomenou rukou a mnohokrát nemohl po výprasku sedět.
Pan C. budí v kontaktu dojem příjemného člověka. Sám však říká, že se dokáže rozzuřit a někdy nad svou agresí ztrácí kontrolu. Občas stačí nepatrný podnět, aby v něm vzbudil extrémní reakce. Mívá strach, že udělá něco hrozného, že někomu ublíží nebo snad zabije.

Otcovo špatné zacházení zanechalo v panu C. hluboké rány. Tyto se nemohly začít hojit, dokud pan C. neporozuměl pokořování, které se v dětství dělo. Dítě, které bije otec nebo matka má intenzivní kontakt se svým mučitelem. Rozum a vnímání jsou v situacích ohrožení extrémně bdělé. Vztek a nenávist agresora vstupují do duše bitého dítěte – doslova jsou do ní vtloukány. Trýznitelova nenávist se tam proměňuje v nenávist k sobě samému. Děti nenávidí sebe samé za to, že je rodiče bijí.
Když se teror stane extrémní, odštěpí se dítě od reality. Disociuje neboli odděluje se od přítomného dění a je k němu lhostejné, čímž vyvolává v mučitelích ještě větší brutalitu.

Převzetí otcova strachu
„Dokud jsem byla malá holčička otec se mnou dováděl a řádil“, říká paní S. „Když jsem byla větší zaujal ke mně odmítavý postoj. Vyhledávala jsem jeho blízkost, ale odmítal mě. Nikdy jsem to nepochopila, vím jen, že jsem byla strašně zklamaná.“

Zážitky paní S. reprezentují zkušenosti mnoha žen. Pochybnosti o vlastní hodnotě vznikají často prostřednictvím skrytých úzkostí rodičů. Strach z vlastní i dceřiny erotiky může vést k tomu, že otec dceru odmítá. Za strohým odmítáním se často skrývá strach z dceřiny zrající sexuality. Otec se nechce příliš s dcerou sbližovat. Vyhýbá se dokonce tělesnému kontaktu vůbec. Dcera touží, aby se jí otec láskyplně dotýkal a cítí zranění. Připadá si odmítnutá. Pocit vlastní hodnoty, který se potřebuje rozvíjet právě v nelehké přechodové fázi puberty, může být natrvalo poškozen. Dcera má otce ráda, ale nechápe či nemůže porozumět jeho chování. To jí způsobuje nejistotu. Hledá příčiny v sobě a uvažuje, co s ní není v pořádku.
V případě paní S. se prvotní drama opakovalo tím, že nevědomě opakovaně vyhledávala nevhodné partnery. Prožívala vždy nanovo staré odmítnutí, přestože tak toužila po partnerovi, který by ji poskytnul trvalou náklonnost, kterou tak bolestně postrádala u otce. Paní S. partneři ve vztazích vždy využívali. Byly to vztahy silně destruktivní, v níž se sotva mohlo podařit osvobodit od závislosti.
Když paní S. poznala svou žábu, začala se konfrontovat se svým, vztahem k otci. Během té doby odmítla několik mužů, kteří ji nabízeli partnerský vztah. Obávala se, aby se neopakovala stará struktura vztahu. Paní S. nalezla přístup ke své vlastní bolesti, kterou vyvolalo otcovo odmítnutí. Začala se s žábou více seznamovat a snažila se porozumět potížím svého otce. Bylo třeba dále zpracovávat dlouhodobé následky vzniklých zranění a křivd. Paní S. byla ovlivněna ve svém pocitu vlastní hodnoty, v sebejistotě, ve schopnosti prosazovat se a ve své ženské sebejistotě. V minulosti se příliš vyhýbala konfliktům. S pomocí terapeutického společenství se učila lépe zacházet se svým strachem, bránit se a prosazovat své potřeby.
Když zesílila její sebedůvěra, začala se mít také víc ráda. Paní S. pochopila, že otec ji nemohl dát takovou otcovskou lásku, jaká by ji pomohla ke zdravému vývoji. Bylo potřeba dovolit bolesti a smutku, aby vyšly na povrch, bylo potřeba aby „odešly“. Pak začala být schopna přijmout sebe samu jako ženu, která je hodna lásky nezávisle na tom, jestli jí akceptoval otec.

Sourozenci
Paní F. nenáviděla svou sestru, která podle ní zavinila její neštěstí. V dětství ji prý rozbíjela věci, na kterých paní F. záleželo. Rodiče se jí nikdy nezastali, vždycky se zastávali sestry.

Životem paní F. se jako červená nit vine pocit, že s ní jednali nespravedlivě. V průběhu terapie začala chápat, že je na své sestře závislá do té míry, do jaké proti ní mobilizuje svou nenávist. Nezávislost může získat, když se jí podaří zbavit nenávisti.
Paní F. pochopila, jak silně utrpěl pocit její vlastní hodnoty. Aby vyvážila zranění a podceňování, které zakoušela v rodičovském domě, snažila se všem dokazovat, že je lepší než její sestra. V terapii nahlédla, že to není vhodné řešení, neboť ji zavedlo do bludného kruhu nutkání „něčím něco dokazovat.“ Opět zde poznáváme převozníka.
Paní F. našla cestu k léčivému smutku díky poznání, že ji rodiče milovali méně než sestru, ale také jinak. Její pohled na věc se změnil, když si dokázala zřetelně představit, jaké potíže má sestra v důsledku rozmazlování. Zvolna se jí dařilo osvobozovat od nenávisti.

Zahanbení
Paní K.popisuje sexuální zneužívání, kterého se na ní dopouštěl její děd. Pocit studu a zahanbení ji ve snech pronásleduje ještě po třiceti letech.

Pan S. je homosexuální a vyrůstal ve vesnickém prostředí. Všimli si tam jeho založení, už když byl mladiství a dělali si z něj posměšky. Jeho otec se za něj styděl a vyhýbal se kontaktu s ním.

Paní P. vypráví o scénách ve své původní rodině, způsobovaných chorobně závislým otcem. Ten se jednou velmi opilý objevil na její narozeninové oslavě, na kterou sezvala své kamarádky. Otcovo chování bylo prý tak hrozné, že hosté rychle opouštěli byt. Paní P. říká, že s kamarádkami pak přerušila kontakt.

Z tak velkých zahanbení se mohou stát jedovaté žáby.
Zahanbení se často používá jako výchovný prostředek, například při výchově k čistotě. Raná zranění v duši dítěte / způsobená také tím, že je nuceno k výkonům, na která nestačí / jsou jedno po druhém vytěsňována, ale nadále působí negativně na pocit vlastní hodnoty. Rodiče by měli svým dětem pomáhat při zvládání pocitů křivdy a studu. V uvedených případech bylo malým ulehčením již to, že klienti mohli poprvé hovořit ve skupině lidí o vlastním studu.

Další příklady žab a myší: Neexistuj! Nebuď sám sebou! Vzdej se emocí! Nemysli!
Rozmazlování

Neexistuj!
Tento příkaz, silnější nebo slabší, v sobě nosí lidé, které rodiče nechtěli. Je jako jako stín, který se objevuje v nejrůznějších sférách života. V blízkých vztazích se vždy ukáže, neboť člověk pak požaduje rodičovskou lásku od svého partnera.

Nebuď sám sebou
Brzdný příkaz „Nebuď sám sebou“ vzniká, když rodiče nemůžou přijmout dítě takové, jaké je. Dítě si možná přáli, nicméně neodpovídalo jejich očekávání. Nezřídka jsou na dítě kladeny velké nároky, aby odpovídali velkému očekávání rodičů. Většinou to vede k narušení identity dítěte. Člověk pak může mít podprahový pocit, že je v nepořádku. Když se člověk osvobodí od rodičovských očekávání, může se uvolnit.

Vzdej se emocí
Dítě obětuje například svůj vztek a hněv, aby nezpůsobovalo rodičům zklamání
nebo protože se bojí tvrdé odmítavé reakce. V dítěti se zablokovali emoce, protože vnímat je nebo dávat najevo by bylo příliš nebezpečné.
Děti chtějí, aby je měli rodiče rádi, a obětují proto části své osobnosti a emoce, které si rodiče nepřejí. Např.: Chlapec se nesmí bát, takový pocit nepatří k obrazu muže. Dívka, která se rozčiluje a je agresivní, neodpovídá ideálu vždy smířlivé , příjemné ženy…

Nemysli
Tato brzdy vzniká tím, že dítě nesmí přemýšlet o určitých tématech, faktech nebo jednotlivostech. Často jde o příliš přísné morální zásady, které brzdí rozvoj autonomie.
Rozmazlování
Lidé zneužití jako partnerská náhražka se ve vztahu k tomu rodiči, s nímž se cítí pevně spjati, často dostávají do rozporné situace. Na jednu stranu vnímají značná omezení, neboť jejich úkolem je uspokojovat určité potřeby, utěšovat, pomáhat, zastávat se rodiče a být mu po ruce. Na druhou stranu jsou rozmazlováni. Dítěti je odklízena z cesty většina konfliktů, potíží a frustrací. Rozmazlování vždy posiluje nesamostatnost. Udržuje člověka v závislosti. Dítě může být rozmazlováno, i když nezastává roli partnerské náhrady. Rozmazlování je jedna z forem emocionálního zneužívání. Byť nevědomě, slouží rozmazlování potřebám rodičů a ne dítěte, proto se jeho následky stávají žábou.
Rodiče netuší, jak těžký pytel problémů dávají dítěti na životní pouť. Mnoho psychických potíží má původ právě v rozmazlování.

Paní K. vyrostla v domácnosti obchodníka. Její starší bratr byl miláčkem matky, ona byla miláčkem otce. Těsnou vazbu na otce doprovázelo všestranné rozmazlování. Otec ji zahrnoval dárky a neustále se staral o uspokojování všech jejích potřeb. Za strany matky cítila paní K. spíše odmítání. Když otec zemřel, paní K. se s jeho smrtí nedokázala vyrovnat. Utekla do vztahu k muži, který měl převzít roli otce. Chtěla, aby ji rozmazloval, a na počátku vztahu se to opravdu dělo. Partner byl ale také dominantní a za své činy očekával přizpůsobivost /rovněž rozmazlování/. Paní K. si časem připadala jako ptáček lapený v kleci a začala být depresivní. Pokud nebyly pro ni v přiměřené míře uspokojeny nějaké potřeby, reagovala agresivně. Profesně udělala rychlou kariéru a dostala se do vedoucího postavení. V obchodních záležitostech cítila jistotu a kompetentnost, zatímco v partnerském vztahu byla bezmocná – a náročná. Emocionálně nebyla nikdy uspokojená a šťastná. Pokoušela se svou nespokojenost a hluboké pocity vzteku ohlušit alkoholem. Následoval vznik chorobné závislosti.

Ve vztazích k rodičům se učíme jak „funguje“ láska. Paní K. dospěla k přesvědčení, že znamením partnerovi lásky k ní je ochota uspokojovat její materiální a jiná přání.
V průběhu terapie se paní K. konfrontovala se svým mýtem. Zjistila, že s postojem otce - poskytnout jí veškeré myslitelné rozmazlování – bylo spjato především toto poselství: Ty mě potřebuješ, sama nemůžeš existovat. Toto poselství vnitřně přijala. A to bylo příčinou, proč se v partnerských vztazích cítila tak bezmocná. Paní K. svou žábu pod kamenem dokázala zabít díky tomu, že porozuměla svému osobnímu dramatu, začala pracovat na své nezávislosti a začala se učit dávat a vzdávat se přání.
Děti se musí učit, jak zacházet s frustrací. Potřebují získat určitou frustrační toleranci. Přiměřenými frustracemi roste duševní „muskulatura“.

Zabít žábu znamená prožít svůj smutek

Žába se zrodila především ze zranění pocitu vlastní hodnoty. Tato zranění přicházela od nejbližších osob, většinou od rodičů.
Rodiče jsou v různé míře schopní milovat své děti, vychovat je a dovolit jim nezávislost. Chyby dělá každý, to je lidské. Dramatičtější je, když se rodiče obtíží těžkou vinou, třeba v případě sexuálního zneužívání. Úkolem dětí není odpustit rodičům, aby se tím rodiče zbavili viny. Rodiče se s vlastní vinou musí vyrovnat sami. Pokusy dovést rodiče k nahlédnutí jejich vin, aby se tak dosáhlo spravedlnosti, příliš nefungují. Ublížení se stalo, způsobilo poškození a to se nedá vrátit, ať rodiče své provinění uznají nebo ne. Jistěže si v zájmu láskyplných vztahů mezi generacemi můžeme jedině přát, aby rodiče své chyby nahlédli a všichni si mohli vzájemně odpustit.
Má-li člověk osobnostně vyzrát a nabýt autonomie, musí se rozloučit se snem o lepším dětství. Vždyť lepší dětství v dospělosti již nikdy nebude. Léčivé prožívání a zpracování smutku člověku pomáhá odtrhnout se od starých událostí a vymanit se z nich. Teprve prožití a zpracování smutku obnovuje náš kontakt s vnitřním dítětem a dovoluje blokovaným energiím znovu plynout. Prožívání smutku nad skutečnými zraněními umožňuje nalézt vlastní lidskost. Abychom se uměli konfrontovat s vlastním smutkem, bývá užitečná terapeutická podpora. Perspektivu si rozšiřujeme při konfrontaci s vlastními ztrátami, vlastními omezeními. Takový proces je nutně spojen se silnými emocemi. Terapeutická skupina, individuální psychoterapie může vytvářet prostředí, ve kterém je možné tyto emoce prožít. Každým novým hovorem o vlastním trápení z něj o krok vystupujeme a svět se stává lepší.
Zabít žábu je akt sebeosvobození, který nás vyvádí z dosavadního života. Konečně si člověk může dovolit prožít vztek a smutek pocházející z dětských zážitků. Vztek a smutek osvobozuje od pout starých programů. „Tady a teď“ nabývá významu, neboť je možné se odpoutat od minulosti. Aby to bylo možné museli jsme ji nejprve přijmout. Jen to, co jsem přijali, můžeme nechat za sebou.

Smíření s rodiči

Teprve když jsme se konfrontovali se svým zraněním, prožili emoce s ním spojené – vztek, smutek…, můžeme opravdu odpustit rodičům a smířit se s nimi. Pokusy změnit své rodiče nevycházejí. To bývá těžké přijmout, ale je to krok směrem k osvobození, úlevě. Přestat bojovat proti tomu jak věci jsou, znamená mimo jiné přestat chtít od rodičů, aby nám dali to co nám dát nemohli –ocenění, lásku…
Řešení problému hledejme ve vlastní nezávislosti.
Mnoho štěstí všem na vlastní životní cestě.

PhDr. Luciena Metalová
klinický psycholog a psychoterapeut

Použitá literatura: Röhr,H.P.

Další články:

• Větší šance pro spokojený vztah
• Zdravé sebe prosazení v našem životě
• Osm věků života
• Psychologický rozbor pohádky O železných kamnech
• Psychologický rozbor pohádky O Janu Ježkovi
• Psychologický rozbor pohádky O husopasce
• Limity kapacity milovat