Pohádka o železných kamnech a její výklad

Heinz-Peter Röhr nám ve své knize „ Narcismus – vnitřní žalář“ přibližuje prostřednictvím rozboru pohádky jeden typ osobnostních obtíží a poukazuje na možnosti jejich překonání.
Pokusím se v následujícím článku, vše přiblížit (dle pohledu H.P.Röhra).

Železná kamna

Za starých časů, kdy se ještě čarovalo, zaklela stará ježibaba jednoho prince, ten musel sedět uprostřed lesa v obrovských železných kamnech. Princ strávil v kamnech mnoho let. Jednou přišla do lesa princezna, zabloudila a nenašla cestu zpátky do otcovy říše. Devět dní a devět nocí chodila po lese a najednou stála před železnými kamny. Zastavila se a kamna si prohlížela. Tu se ozval zevnitř hlas: „Odkud a kam jdeš ?" Princezna odpověděla: „Zabloudila jsem a nemohu najít cestu do svého rodného království.“ „Dovedu tě rychle na pravou cestu, když mi slíbíš a podepíšeš, že uděláš, co chci. Jsem bohatší a vznešenější kralevic než ty a chci tě za ženu.“ Princezna se ulekla a pomyslela si: „Co bych si počala s takovou železnou pecí." Ale podepsala, neboť chtěla k otci. Hlas z kamen řekl: „Až přijdeš domů, vezmi ostrý nůž a přijď zas sem. Musíš vydlabat do železa díru." Princezna všechno přislíbila. V té chvíli se před ní objevil průvodce a začal jí ukazovat cestu, slova, ale nepromluvil. Za dvě hodiny byla princezna doma, všichni se velmi radovali. Ale princezna byla zarmoucená a nesvá. Tatínkovi později vše povyprávěla: „Zabloudila jsem v lese, došla jsem k železným kamnům, kterým jsem musela slíbit, že je vysvobodím a provdám se za ně." Král se lekl, neboť měl pouze jediné dítě. Domluvili se, že do lesa pošlou mlynářovu dceru, která byla velmi hezká. Vyvedli ji do onoho lesa, dali jí nůž a poručili, aby oškrabovala železná kamna. Děvče poslušně a trpělivě škrabalo od rána do večera a od večera zas až do rána, ale neoškrabalo nic. K ránu, když v lese začalo svítat, hlas ze železných kamen zavolal: „Zdá se mi že je již den“ – „I mně se tak zdá. Slyším již klapat otcův mlýn,“ odpovědělo děvče. „Ach, tys mlynářova! Hned jdi a pošli sem princeznu.“ Děvče šlo ke králi a vše mu povědělo. Král se lekl a princezna se rozplakala. Na zámku byl pasák prasat a ten měl ještě krásnější dceru než mlynář. Dceru uplatili a poslali ji také do lesa ke kamnům a poručili aby oškrabovala.Děvče dlabalo od rána až do noci a zase až do rána, ale neseškrabalo nic. Jakmile začalo svítat, ozval se z kamen hlas: „Mně se zdá, že je venku den.“ – „I mně se tak zdá. Slyším troubit otcův roh.“ - „Tys tedy dcera pasáka, hned odejdi a pošli sem princeznu. Řekni jí, že pokud nepřijde, celé království se rozpadne a nezůstane kámen na kameni!“ Děvče běželo do zámku a vše vyřídilo. Princezna plakala, ale nic nepomohlo, tentokrát musela svůj slib splnit. Rozloučila se s otcem, vzala nůž a šla do lesa. Přišla ke kamnům, začala oškrabovat a div divoucí: železo se samo pod nožem odrolovalo. Za dvě hodiny byla již v kamnech pěkná díra. Princezna nahlédla dovnitř a spatřila jinocha pěkného, třpytil se celý zlatem a drahokamy, tuze se jí líbil. Škrabala dál a brzy vydlabala takovou díru, že princ mohl vylézt ven. Pln radosti řekl: „Tys má a já jsem tvůj, jsi moje nevěsta, vysvobodilas mě.“ A hned si ji chtěl odvést do svého království. Princezna si vyprosila, aby se mohla podívat ještě za otcem, princ jí to dovolil, ale přikázal jí, aby s otcem nepromluvila víc než tři slova a potom se vrátila k němu. Princezna šla tedy domů, ale promluvila víc než tři slova. V tom železná kamna zmizela a odsunula se daleko za skleněné hory a ostré meče. Ale princ byl vysvobozen a nemusel v nich již přebývat. Princezna se rozloučila s otcem, vzala trochu peněz a šla zase do lesa hledat železná kamna. Devět dní je hledala, ale zmořil ji hlad, nevěděla si rady. Večer vylezla na nízký strom, že tam přenocuje, bála se, aby ji snad nerozsápala divoká zvěř. Asi v půlnoci zahlédla v dálce malé světýlko, a pomyslela si: „Snad je to mé vyvobození.“ Slezla dolů a šla za světlem. Došla k malé staré chaloupce, kolem ní rostla vysoká hustá tráva a před chaloupkou stála hromádka dřeva. Princezna si pomyslela: „Ach, kde jsem se to jen octla.“ Šla k oknu, nahlédla dovnitř, ale nespatřila nic. V jizbičce nikdo nebyl, jen po podlaze lezly tlusté a malé žáby. Uprostřed světnice stál stůl, krásně čistě prostřený a na stole byly talíře, sklenice, pečeně a víno. Všechno náčiní bylo stříbrné. Dodala si odvahy a zaklepala. Hned na to se ozvala tlustá žába:

    „Zabičko, scvrklá žabičko,
    scvrkni se jak zimní jablíčko,
    neotálej 
    a ke dveřím se odkutálej,
    ať už ví honem, kdo to je,
    kdo chce do mého pokoje.“
  
Na to přiskočila jedna malá žabka a otevřela dveře. A hned ji všechny žáby vítaly a zvaly ji, aby si sedla. „Odkud jste, odkud jdete a kam?“ vyzvídaly jedna přes druhou. Princezna jim všechno vypověděla, jak se jí železná kamna i s princem ztratila za to, že porušila příkaz a promluvila s otcem víc než tři slova, a dodala, že ho bude hledat tak dlouho, dokud ho nenajde, i kdyby měla přejít světa kraj a devatery hory a doliny. Stará žába řekla:
    „Žabičko, scvrklá žabičko,
     scvrkni se jak zimní jablíčko,
     neotálej
     a honem se odkutálej,
     vrať se hned, a ne oklikou,
     se svojí krabicí velikou.“
  
Malá žabka přinesla krabici. Potom ji žabky daly najíst a napít a uložily ji do krásné postele z hedvábí a sametu. Princezna ulehla a brzy usnula. Ráno vstala a chystala se na cestu. Stará žába vyňala z krabice tři jehly a dala jí je s sebou na cestu; řekla, že je bude potřebovat, protože se musí vyšplhat na vysoký skleněný vrch, překročit tři ostré meče a jednu velikánskou vodu. Když to dokáže, dostane svého prince. Pak jí ještě dala kolečko od pluhu a tři ořechy. Princezna s těmi věcmi odešla. A když dorazila na skleněný vrch, úplně a dočista hlaďounký, zabodávala jehly za paty a pak zas před sebe, a tak se dostala na druhou stranu, a když byla na druhé straně, to místečko si dobře zapamatovala, a když se dostala před tři ostré meče, stoupla si na kolečko od pluhu a přejela po nich. Konečně se dostala k veliké vodě, a když se i přes ni dostala, stanula před velikým krásným zámkem. Vešla dovniř a prosila o službu, že je chudá děvečka. Věděla však, že v tom zámku bydlí princ, kterého vysvobodila. Přijali ji jako kuchtičku, ale za nepatrnou mzdu. Její princ měl už zatím jinou a chystal se s ní ke svatbě, neboť si myslel, že princezna, která ho osvobodila, už dávno nežije. Večer umyla princezna-kuchtička nádobí a sáhla náhodou do kapsy. Nahmátla tam tři ořechy, které ji stará žába dala na cestu. Rozlouskla jeden a chtěla sníst jádro, ale div divoucí, místo jádra byly v oříšku nádherné královské šaty. Princova nevěsta se o nich doslechla a přišla se zeptat, zda by je kuchtička neprodala. Kuchtička odpověděla, že nejsou na prodej, ale že by je nevěstě dala, kdyby jí nevěsta dovolila přespat jednu noc v princově komůrce. Nevěsta takové krásné šaty neměla a dovolila jí to. Večer řekla ženichovi: „Ta bláznivá kuchtička chce spát ve tvé komůrce.“ „Když to nevadí tobě, mně je to jedno, ať spí kde chce.“ Ale před spaním nalila nevěsta ženichovi sklenici vína a přimíchala mu do něho uspávací nápoj. Kuchtička šla za princem do jeho pokoje. Princ spal jako dub, nemohla jej probudit. Proplakala celou noc. „Já tě vysvobodila z pustého lesa, ze železných kamen, já tě hledala, nohy do krve pro tebe sdírala, já pro tebe přešla skleněný vrch, tři ostré meče i velkou vodu a teď, když jsem tě našla ty mě neslyšíš,“ volala. Za dveřmi seděli sluhové a slyšeli její pláč a ráno to ohlásili svému pánovi. Večer, když umyla dívka nádobí, rozlouskla druhý oříšek, a v něm byly ještě krásnější šaty. Sotva je spatřila nevěsta, prohlásila, že je musí mít, a chtěla je koupit. Ale kuchtička je zase prodat nechtěla a vyprosila si ještě jednu noc u prince. Nevěsta dala ženichovi opět uspávací nápoj, princ po něm spal opět jako dřevo a neslyšel nic. Kuchtička plakala celou noc: „Já tě vysvobodila z pustého lesa, ze železných kamen, já tě hledala, putovala za tebou, přešla skleněný vrch i tři ostré meče i přes širou vodu a teď, když jsem tě konečně našla, ty mě neslyšíš.“ Tak jako včera seděli lokajové přede dveřmi, slyšeli její pláč a pověděli to princi. Třetí večer poklidila kuchtička v kuchyni, rozlouskla třetí oříšek. Byly v něm šaty stokrát krásnější než první a druhé, zářily jako zlato. Jak je uviděla nevěsta, řekla, že je musí mít, ale kuchtička nedala jinak, než že je dá za noc u prince. Tentokrát si dal princ pozor a víno s uspávacím nápojem nepozorovaně vylil. A když princezna začala štkát a volat: „Miláčku můj já tě vysvobodila, z pustého lesa, …. Princ vyskočil a zvolal: „Ty jsi má pravá a já jsem tvůj.“ Ještě tu noc nasedli do kočáru a odjeli. Nepravé nevěstě vzali všechny šaty, aby nemohla vstát a pronásledovat je. Převezli se přes velikou vodu, na kolečku přejeli přes ostré meče a za pomoci jehel se vydrápali na skleněný vrch. Tak se dostali až ke staré chaloupce. Vešli dovnitř a sotva za nimi zapadly dveře, chaloupka se změnila v zámek, žáby v prince a princezny a všichni plesali, jásali, radost nebrala konce.
Pak se slavila svatba. Zůstali v tom zámku, který byl mnohem větší, než zámek princeznina otce. Protože starý bědoval, že teď má zůstat sám, vypravili se na cestu a přivezli ho k sobě. Měli dvě království a žili jako dobří manželé.

Výklad pohádky

Dítě během raného dětství prochází magickou fází, je to tedy dle pohádky doba, "kdy se ještě čarovalo". Je to doba, kdy přání ještě pomáhalo. Tzn. malé dítě např. zakopne, spadne a začne plakat. Máma k němu přijde a aniž by si dítě slovy řeklo o pomoc, máma sama pochopí, dítě utěší, pohladí a vše je opět v pořádku. V dospělosti již nevyslovená přání takto nefugují, člověk si musí sám říct, o to co chce. Dalo by se tedy říci, že v magické fázi dochází k čarování, ale také k velkým rozčarováním. Rodič je v raném dětství prožíván jako bůh, který dokáže všechno. Je důležité, aby dítě postupně / ne rychle /, bylo přiváděno k realitě, jinak by mohlo dojít k velkým rozčarováním a dítě by mohlo být zraněno.

Ježibaba

Kdo je tedy ježibaba. Ježibaba je zde stránka matky, která nedokáže poskytnout dítěti odpovídající péči, jistou a pevnou oporu. Např.: Některé matky mají vůči svým dětem nepřiměřené pocity viny. Odráží se zde jejich strach, že nejsou dosti dobrými matkami. Ctějí být dokonalé. Nepřijímají tedy sami sebe. Nemohou pak ani zcela přijmout své dítě, nevěří, že přirozené projevy dítěte jsou možné a dobré. Je důležité, aby máma měla sama sebe ráda a dovedla vytvořit atmosféru, ve které se pocity dítěte mohou rozvinout a setkají se s pozorností a tolerancí.

Ztráta pocitů

Železná kamna v pohádce symbolizují uzavření a zadržování pocitů v „tlustém železném pancíři“. V železných kamnech byl zavřen ten, kdo byl připraven o svou svobodu, kdo byl omezen, kdo se nemůže cítit volný, kdo nemůže být sám sebou. Člověk pak prožívá nepříjený pocit vnitřní prázdnoty a nudy. V pohádce to byla ježibaba, která prince zaklela do železných kamen, tedy matka, která neumožnila princi přijmout své pocity. Ve vztahu mezi matkou a dítětem jde o správný odstup, o střední cestu mezi přehnanou péčí, jež může být omezující a utiskující, a druhým extrémem, zanedbáváním, které může vést k tomu, že se nevytvoří struktury, jež jsou pro rozvoj dítěte nezbytné. K základním potřebám dítěte patří také i to, aby se dítě naučilo akceptovat hranice. Poučení by mělo být laskavé. Frustace jsou nevyhnutelné, dítě nemůže mít vše. Důležitý je postoj matky, která se umí vcítit, umí dítě upokojit a pomůže mu nelibý pocit snášet. Dítě pak cítí, že je i ve své nedostatečnosti přijímáno.

Sebeláska

Dítě se učí mít samo sebe rádo, jestliže mu matka dokáže zprostředkovat pocit, že je milováno, prostě proto, že je. Když se matka dívá na své dítě, mají její oči zvláštní lesk, který je neklamným znakem libosti a hluboké radosti z jeho existence. V této atmosféře se u dítěte dostavuje blažený pocit a roste jistota, že je na tomto světě vítané a chtěné. Děti v raném oobdobí dětství prožívají jako všemocné, vševědoucí, grandiózní, teprve postupně vrůstají do vnější skutečnosti a tyto pocity ustupují. Pokud jejich potřeby nejsou dostatečně uspokojovány, musí se např. svých pocitů grandiozity vzdát příliš rychle, stahují se pak do sebe, chrání se tak před zraňujícím světem. Jestliže k tomuto dojde na pozadí lehkého příkoří a je-li tento proces přechodné povahy, dítě se může brzy zase otevřít a cítit se volné a svobodné ve svém pravém Já. Hluboká příkoří nebo trvalé zátěže však poškozují rozvoj jeho osobnosti.
Jestliže nejsou dostatečně uspokojeny základní potřeby pozornosti, potvrzení , náklonnosti, a zabezpečení, dítě se stále více stahuje do izolace na základě mota /většinou nevědomého/: „Nikoho nepotřebuji, jsem mnohem lepší než osoba, od které bych měl očekávat lásku, jsem sám svým ideálem.“ To, co odmítnutí způsobilo, je znehodnoceno nebo zničeno: „Nenávidím tě za to, že mi nedáváš to, co mi přísluší, ale neukážu ti, že něco potřebuji.“
Malé dítě si nedokáže dát samo své oprávnění k existenci, je závislé na pozitivním přístupu svých rodičů. Rodiče, kteří sami sebe nemají dost rádi, neumí dát svému dítěti dostatečně najevo, že je vítané a dobré takové, jaké je.
Princ v železných kamnech, je obrazem toho, že něco,co bylo velmi zraněno, se svému okolí uzavřelo a opouzdřilo. Je to pravé Já, které nemohlo být rozvinuto. Člověk pak nemá přístup ke všem svým pocitům. Nemůže se odvíjet plná radost ze života. Tlustý pancíř proud pocitové energie blokuje.
Pokud žije člověk v pocitu, že sedí v železných kamnech, utrpěl zranění někdy velmi brzy ve svém dětství. Navenek bývá obraz jeho rodiny často dokonalý, ale vztah k matce bývá narušený. Matka bývá nepovolná, dominantní, tvrdá, manipulující, chladná. Často mohou být manipulace subtilní, může se zdát, že jde o velmi dobrou matku. Taková matka, chce mít dítě, takové, aby odpovídalo jejím představám. Dítě zneužívá pro své cíle, například, aby se dobře vyjímala a byla obdivována kvůli jeho nadprůměrným schopnostem, které staví na obdiv.
Problémem pak bývá to, že se děti museli podřizovat uspokojování potřeb matky – nebo jiných důležitých osob – a nebyli milováni kvůli své svébytnosti.
V obrazu prince, který sedí v železných kamnech, pohádka symbolizuje tíseň, nouzi člověka, který v raném dětství nebyl bezvýhradně milován. Obraz kamen není náhodný, protože velkou potřebou člověka v kamnech je velká touha po lásce a teplu.
Ježibaba je chápána jako ty části matky, které nebyly schopny dítě milovat. Aby princ vůbec mohl žít, musel se odebrat do železných kamen. Utekl do železných kamen před vše kontrolující matkou, která budila úzkost. Byl přinucen, aby sám sebe do té klece zavřel, aby potlačil vlastní impulzy, přání a pocity a dokonale odpovídal očekáváním matky.
Dítě se rychle učí odsouvat své vlastní potřeby do pozadí. Cítí, že matka sama toho hodně postrádá a potřebuje, a pokouší se jí všemi prostředky pomoci. Dělá to proto, aby opět mělo matku, která se o ně bude starat. Jestliže matka sama hodně potřebuje a vyžaduje, přejímá dítě roli matky za ni. Vznikají v něm pocity viny, když se mu nedaří její potřeby uspokojit. Je šťastné, když se mu to nakrátko podaří /problémy své matky, ale dítě vyřešit nemůže /, je to cíl jeho života, z toho žije.
U dítěte vzniká pocit, že je milováno jen kvůli odvedenému výkonu. Člověk pak má v dospělosti pocit, že toho musí hodně vykonat, aby byl milován. Aby přesvědčil druhé o své hodnotě, usiluje o dokonalost. Drama spočívá v tom, že lidé v dospělosti ubližují sami sobě, tak jak jim ubližovali rodiče. Nerespektování opravdových potřeb, skrývání skutečných pocitů, to vše se stává pevnou součástí osobnosti. Zejména pocity zlosti a hněvu, někdy i úzkost a bolest, ale také slast a radost jsou pocity, které nesměly být prožívány, nemohly se pak vyvíjet a ani nemohly být kultivovány. Určující vliv matky nadále působí. Musí-li dítě vyrůstat bez laskavého protějšku, jeho vývoj je tím ovlivněn a zůstává velký smutek a hluboké pokoření. Železná kamna jsou obrazem toho, jak silné a bolestivé jsou tyto pocity a jak nesnesitelné pro člověka jsou. Musí je odrážet všemi prostředky-tlustým železným pancířem.
Člověk, který jako princ v železných kamnech se nemůže mít rád, se snaží nedostatek sebelásky vyrovnat až přehnaným vyhledáváním zájmu a obdivu druhých lidí. Takovým je udělalo hluboké zranění v dětství.
V každém člověku je jakási vnitřní nádoba, v níž si může uskladnit všechny projevy náklonnosti, pozornosti a sympatie, které, kdy obdržel, vnitřní nádoba, ze které může člověk čerpat, když se někdy věci nevyvíjejí, tak jak by chtěl.
Princ ze železných kamen nemá tuto nádobu dostatečně plnou. Je tedy nucen ji plnit obdivem, uznáním a projevy lásky ze strany druhých.

O vztahu

Pohádky ukazují cesty vývoje, které nakonec končí šťastně. Tím, že v lese zabloudí princezna, dostává člověk, který je na začátku beznadějně zavřený, šanci. I když je ještě dlouhá cesta k vysvobození, skutečnost, že došlo k nějakému pohybu, znamená velmi mnoho.
Pro člověka v železných kamnech je těžké přijmout milostný vztah. Tlustý pancíř mu brání v blízkosti s druhým člověkem. Setkání s ježibabou / negativní stránka matky / bylo natolik bolestné, že má panický strach z toho, že by se mohlo opakovat to, co kdysi tolik bolelo. Jde o začarovaný kruh – touha po lásce je velká, ale nelze ji uspokojit. Kralevic v železných kamnech má ten problém, že neumí v nejpozitivnějším smyslu prožívat závislost. Hluboké zranění mu velí, aby si udržoval odstup.
Podle scény v pohádce může zavolat z kamen. O princeznin problém se tak může postarat. Němého průvodce chápeme jako část jeho samého.
Člověk v železných kamnech se často zabývá problémy druhých lidí, ne vlastními. Tak odvrací pozornost od svých potíží a navozuje si pocit převahy a významnosti.

O princezně

To, že matka není v pohádce zmíněna, nemusí nutně zanmenat, že ji princezna nemá. Matka se v pohádce neobjevuje při důležitých rozhodnutích a starostech, znamená to, že pro princeznu, žádný význam nemá. Pro princeznu je důležitý jen otec. To, že s ním ztratila kontakt, připadá dceři nesnesitelné. Je v tak velké nouzi, že dokonce souhlasí s nabídkou železných kamen, že si je vezme za muže.
Nápadně těsný vztah mezi princeznou a králem může znamenat, že princezna přejala roli partnerky – slouží tedy otci jako náhrada partnera. Tato forma emocionálního zneužití způsobuje celoživotní závislosti.
Dcery, jež se dostanou do role náhradního partnera, se nacházejí ve „ zlaté kleci“. Otec, který svou dceru nade všechno miluje a nechce se vzdát její lásky, udělá vše pro to, aby si ji udržel pro sebe. Připoutá ji k sobě a nepřipustí, aby ji něco scházelo.
Princeznin výlet do lesa znamená pokus stát se dospělou a samostatnou. Dcera ale v lese zabloudí, což můžeme chápat takto: S mateřskou oblastí není princezna obeznámena, chybí ji mateřský vzor, který by ji ukázal jak být dospělou a samostatnou ženou. Byla vychována k závislosti na otci.
Např., když se rodiče rozvedou, dítě se pak stává náhradním partnerem. Úzká vazba na jednoho rodiče je zdánlivě výhodná i pro dítě. Dítě cítí jak se zvyšuje jeho hodnota, jak velice jej někdo potřebuje. Ovlivňuje se zde pocit vlastní hodnoty: Mám velkou hodnotu, jestliže si hledím starostí a nouze druhých. Rodiče si často ani nepovšimnou jak málo jsou uspokojovány skutečné potřeby dítěte.Chybí zdravý odstup mezi rodičem a dítětem.
Při bližším pozorování laskavost rodiče však obsahuje podmínky, nevyslovená sdělení: Musíš dělat co ti řeknu, musíš být u mě, nesmíš mě opustit, ukaž mi svou náklonnost! Ani tyto děti nejsou milovány kvůli ním samým, ani ony nemohou zcela rozvíjet pravé Já. Dětem, které v dětství prožily něco podobného jako princezna, bylo otevřeně nebo skrytě zprostředkováno, že si sami neporadí, že musí být nutně u svého milovaného rodiče. Každá forma autonomie pak způsobuje pocit viny.

Nevědomé přitahování se

Podle H.P. Röhra se přitahují v některých případech lidé, kdy jeden z partnerů má nadbytek toho, co druhému schází a naopak. Tak je tomu v pohádce. Princ má ten problém, že nemůže do vztahu skutečně vstoupit. Brání mu v tom železný pancíř, pancíř brání v blízkosti a pozitivní závislosti. Nevědomé vnitřní rozhodnutí, že už nechce být v žádném vztahu zraněn, způsobuje tento panický strach z blízkosti.
Princezna má opačný problém. Není schopna být bez vztahu. Přílišné sblížení s otcem způsobilo, že zůstala nesamostatná a závislá. Jejím životním scénářem je: „Abych se mohla cítit dobře , musím se pořád starat o druhé.“ Princezna nesnese odstup, cítí se v bezpečí pouze tehdy, pokud má jistotu co nejužšího vztahu.
V protikladu ke kralevici v železných kamnech, který z počátku nemůže nic darovat, princezna dává zcela a naprosto. Její city nejsou opancéřované, ale chybí ji podstatné schopnosti zralé a autonomní osobnosti. Neumí se vymezit, říkat ne a budovat své vlastní království, což by znamenalo rozvíjet svou nezávislost. Jsou u ní blokovány ty pocity, které princ v železných kamnech zakouší až nadměrně – zlost a nenávist. Je schopna hlubokého soucítění, ale agrese je jí cizí, dokonce, když její milý náhle zmizel, nezlobí se, ale vinu přisuzuje pouze sobě. Snaží se udělat všehno, aby jej opět získala.
Partner, který je tak protikladný, je zrcadlem nežité stránky v nás samých, kterou bychom vlastně měli také silněji prožívat.
Člověk v železných kamnech má převahu, jeho tvrdý pancíř mu umožnil vést boj o přežití ve světě, který může být pro princeznu hrozivý. To imponuje princezně, neboť právě schopnost sebeprosazení ji chybí. Znamená to pro ni však, že bude na něj existenčně odkázána. Velmi vzdálená tomu, že by si chtěla s železnými kamny začít milostný život, souhlasí s tím , aby jim pomohla.
Vztahy často začínají podle tohoto vzorce. Partneři cítí, že se k sobě příliš nehodí, ale vztah může přinést něco prospěšného. Na jedné straně pocit, že jsem schopen pomoci člověku, a na druhé straně ulehčení, že se na problém našel pomocník. Princ v železných kamnech je stejně jako v minulosti otec řešitel problémů.
Kralevic v železných kamnech se cítí magicky přitahován ženou, která umí projevit city, chce se s ní na místě oženit. Princezna je zároveň slabá a závislá. Princ někoho takového hledá, protože se sám v hloubi duše cítí malý a zranitelný, silnější žena by byla pro něj ohrožením.
Při volbě partnera hrají většinou mnohem větší roli nevědomé procesy než vědomé. Partneři, kteří nejsou vhodní k tomu, aby spolu opakovali vnitřní drama pocházející z dětství, nepřipadají pro úzké spojení ve vztahu.
Podle pohádky se měly za železná kamna provdat mlynářova dcera a dcera pasáka vepřů, aby král a princezna mohli zůstat spolu. Nedaří se jim ale vyškrabat do kamen otvor. Princ chce jen to nejlepší, dokonalé /chyby u partnerky nemůže tolerovat /. Co je normální a přirozené / nedokonalé /, není schopno kamna otevřít.
Člověk s obdobnými rysy jako princ, často sní o ideálním partnerovi, nikdo jim však není nakonec dost dobrý. Pro jeho partnerské vztahy je charakteristický výkyv mezi idealizací a znehodnocením, pohrdáním. – Během sbližování se s princem je královská dcera tou jedinou, která může prince vysvobodit. Když však neodpovídá očekáváním absolutně / v pohádce řekne více než tři slova /, ztrácí pro kralevice význam – pohrdne jí a nekompromisně ji opustí. Kralevici schází více schopností, které by mu umožnily do vztahu opravdu vstoupit. Nezajímá se ve skutečnosti o druhého člověka, potřebuje hlavně potvrzovat sebe, stabilizovat svůj křehký pocit vlastní hodnoty, potřebuje obdiv.

Odvaha ke změně

Princezna je nejdříve ke vztahu se železnými kamny donucena. Dříve než se celá říše zhroutí /osobnost princezny/, udělá co slíbila. Počáteční odklady, je potřeba chápat spíše jako něco, co vycházelo od jejího otce, to on poslal mlynářovu dceru a dceru pasáka vepřů. Tvrzení, že celá říše bude zničena, když se princezna neodevzdá železným kamnům, odpovídá skutečnosti v následujícím smyslu: Pokud by princezna žila i nadále u krále, tedy v závislosti na něm, obětovala by svou svobodu a osobnost. Často se vývoj osobnosti na tomto místě zastaví. Člověk nenajde cestu ke zralosti, která by jim dala schopnost navázat vztah.
V pohádkách se často mluví o překonání zlého kouzla, jde o vysvobození z rodičovské nadvlády.

Realita vztahu

Pravé princezně se podařilo brzy vydlabat díru do kamen. Přeskočila jiskra a princezna pocítila ke kralevici hlubokou náklonnost. Zdá se tedy, že milostné city jsou schopny železná kamna rozbít a že je tu prostředek proti vnitřní benaději a strnulosti.
Zamilovanost lidi očarovává, míváme na očích růžové brýle.
Člověk v železných kamnech si partnerku idealizuje, promítá na ní svou hlubokou idealizovanou touhu po lásce partnera / tu která nebyla v dětství vhodně naplněna /, který mu ji ale vyplnit nemůže. Brzy přichází zklamání a hledání nového idealizovaného vztahu.
Také princezna je uchvácena princem. Ztrácí se v něm, ale také sama sebe nenalézá.
Proč smí princezna pronést jen tři slova? Za tímto požadavkem je obsažen majetnický nárok prince, který neunese, že princezna má ráda ještě někoho jiného, že je vázána na svého otce, že mu absolutně nepatří. Nemůže si být jistý, že nebude opuštěn. Bez ochrany železných kamen je malý, zranitelný.
Jistota, že byl v dětství skutečně milován, schází. Schází mu tak základ, z kterého by mohl čerpat pocit vlastní hodnoty. Potřebuje jej stále získávat od druhých.
Princezně se úkol, říci pouze tři slova, nemůže podařit, pochopitelně nechce obětovat svůj všechen cit. Tento požadavek je přemrštěný. Princezna, ale propadá pocitům viny a jde prince hledat. Vysvobození se tedy ještě nepodařilo, je potřeba ještě překonat řadu potíží.

Skleněné vrchy a ostré meče

Princ v pohádce je člověkem, který nedozrál pro lásku. Neumí přijmout partnerku jako samostatného člověka, má velký strach ze ztráty lásky, jeho nadměrná žárlivost, silná zranitelnost a skryté pochybnosti o sobě samém, způsobí, že se vztah nepovede. To, po čem nejvíce touží – vztah, musí rozbíjet. Vztahu se obává. Jeho zmizení přes železný vrch a ostré meče, je útěkem. Uchýlí se do ochrany, do svého světa. Je daleko od lidí, za skleněnými vrchy, které symbolizují tvrdost a chlad a jsou tak hladké, že je nemůže nikdo překonat. Jsou znamením nepřístupnosti, stejně jako meče, které se jako nástroje k boji staví do cesty každému, kdo se chce dostat do jeho blízkosti.

Hledání milého

V pohádce různé postavy, které v ní vystupují, znázorňují různé části jedné osobnosti. Princezna v pohádce opouští svého otce, aby opět našla svého milého. Jde o člověka, který se v podobě princezny vydává hledat svou schopnost milovat. Vydá-li se pohádkový hrdina na cestu, znamená to, že každý člověk musí své problémy nakonec řešit sám, i když je potřeba, aby si při tom nechal pomoci. Královská dcera bere na sebe veškerou námahu a věrně po devět dní putuje. Je tím zobrazena ta stránka prince, která je zavřená v železných kamnech, doposud však byla nezvěstná a je potřeba ji objevit. Objevuje se otázka, proč je princezna ochotna vzít na sebe každou překážku, bez ohledu na svou osobu. Malé děti, pokud mají málo lásky, udělají vše, aby lásku od rodičů zíkaly, vzdají se i svých potřeb, aby splnily očekávání rodičů. Princezna se obětovala pro otce, své Já nechávala v pozadí. Je pravděpodobné, že princ jako malý obracel svou lásku k matce, ale ta ji neopětovala. Hluboké zklamání prince zahnalo do železných kamen. V postavě princezny se znovu probouzí ztracená potřeba. Hledání milého je vlastně hledáním sebelásky. Královská dcera je v nejvyšší nouzi, pohádka říká, že devět dní hledala, až ji zmořil hlad… Často je člověk ochoten ke změně, až když se mu vede velmi špatně. Lidé v“ železných kamnech“ dávají najevo, že nikoho nepotřebují. Potřebovat pomoc by bylo znakem slabosti. Cítit se malý a závislý by bylo nesnesitelné, neboť by je druzí mohli ponížit a zostudit /takovou má princ zřejmě zkušennost a nevěří, že by tomu mohlo být jinak /. Nepřijemné vnitřní pocity samoty, prázdnoty, nudy zahání pak člověk trvalou aktivitou, nemůže si odpočinout, nemůže si to dopřát, nevěří, že by se i bez velkých výkonů mohl mít rád. Naprostá zoufalost královské dcery /která se musí stát vnitřní součástí kralevice v železných kamnech/ vede ke kapitulaci. Již nechce takto dál žít. Důležitý je vnitřní postoj, který královská dcera zaujala – po celou cestu se vroucně modlila. Znamená to, že se poddává životu a jeho zákonům. Je připravena přijmout věci, které by jinak pravděpodobně nesnesla – viz následující kapitola.

Nemilované součásti Já

Chaloupka v lese a ropuchy v ní představují další část osobnosti člověka v železných kamnech.
Co znamenají žáby a ropuchy? Na první pohled se nám příliš nechce uznat je jako součást osobnosti. V pohádce jsou ale přátelské a nápomocné. V pohádce je nutno přijmout jejich pomoc. Obdobně tak v životě.
Pohádka tvrdí, že člověk musí dospět až na okraj své existence, aby se začal zabývat „ropuchovitostí“ v sobě.
Jak bylo již řečeno, člověku v železných kamnech chybí sebeláska. Přebývá v něm zlost, nenávist, chlad odmítnutí sebe sama. Často došlo v dětství u těchto lidí k více událostem, které byly zvlášť zahanbující. Strach z dalšího zahanbení a zranění stále přetrvává.
V pohádkách symbolizuje žába nebo ropucha ty části osobnosti, které člověk nemá rád a které bývají spojeny s pocity hnusu. Člověk se cítí jako ropucha, když nesměl v dostatečné míře zakusit matčinu lásku. Odmítnutí se stane sebeodmítnutím.
Stále větší množství práce, úspěchů a majetku poskytuje uklidňující prostředek, který se pokládá jako závoj kolem zraněné duše, ale nikdy nepřivede bolest k tomu, aby skutečně odezněla.
Ropuší znaky osobnosti nejsou uznávány / člověk si je sám neuvědomuje /.
Pohádka popisuje proces pokračování osobního vývoje prostřednictvím přijetí opomíjených stránek své osobnosti. Přátelství s žábami lze chápat tak, že člověk se začne otvírat pomoci a uznávat nemilované části své osobnosti a brát je vážně. Žabky dají královské dceři tři jehly, plužní kolečko a tři ořechy, které ji pomůžou přes překážky.

Tři jehly a skleněné vrchy

Kralevic z pohádky se nachází ve svém světě, za skleněnými vrchy a ostrými meči / je nepřístupný pro své okolí, chrání se tak, jeho pohrdavé a zraňující chování vytváří odstup /.
Je potřeba, aby se sblížil s tím, co v sobě pokládá za méněcenné. Ropuchy to s královskou dcerou myslí dobře, ona to cítí a svěřuje se jim, vypráví jim svůj příběh. Psychoterapie je také takovou chaloupkou, místem, na které se může člověk v nouzi obrátit. Překonání skleněných vrchů je bolestivý proces, který se může podařit po navázání důvěry, otevření se sobě samotnému a opětovnému vnímání pocitů, které byly dříve odděleny a vytěsněny.
Jehly, které si královská dcera zabodávala za paty, aby mohla zdolat skleněné vrchy /osobnostní ochranu, bariéru / jsou dříve , v dětství prožitá příkoří, které je potřeba vědomým znovuprožitím překonat, vyrovnat se s nimi.
Lidé s těmito potížemi prožívají velkou úzkost v souvislosti se stárnutím. Být nemocný a závislý vyvolává značně nepříjemné představy. Syndrom železných kamen se stává ve středním a pozdějším věku stále větším problémem. Proto je důležitý včasný obrat ve formě sebezkušenosti a psychoterapie.
Člověk v železných kamnech se musí opatrně učit, aby sám sebe viděl takového, jaký je. Jen tehdy, když pozná své slabosti a spřátelí se s nimi, jako to udělala královská dcera s žabkami, překoná skleněné hory a přiblíží se ostatním lidem, protože pak může také chyby a úzkosti druhých lépe přijímat.

Překovat meče a radlice

Již v bibli se říká: překovat meče na radlice. Tato slova vyzývají národ k uzavření míru, upuštění od dobývání atd. Toto může platit i pro jednotlivce, zvláště pro lidi v železných kamnech. Velká část jejich života je rivalita, konkurence, boj o převahu, zápas, pomsta a válka.
Pluh rozrývá půdu, aby setba mohla zapustit kořeny, aby vzešla a přinesla plody. Je to namáhavá práce, která vyžaduje trpělivost. Počínání princezny, která jede na kolečku od pluhu po ostrých mečích, obrazně znázorňuje odklon od agresivního obranného postoje. To je velmi obtížný proces. Jak bylo řečeno již dříve, prince zavřel do železných kamen velký strach a ostré meče patří k boji o přežití, o jehož nezbytnosti princ nepochybuje. Jeho heslem je: „Hlavně nepodlehnout, neukázat slabost. Neupadnout do závislosti na druhém člověku.“ Slabý pocit vlastní hodnoty se projevuje tím, že člověk musí být dokonalý, nesmí dělat chyby a potřebuje ovládat druhé.
Ostré meče jsou nástrojem k boji, což chápeme jako agresivní obranu. Ostatní lidé jsou udržováni v patřičné vzdálenosti znehodnocující kritikou, kousavou ironií a zraňováním. Jsou i jiné formy, více skryté.

Velká zášť

Problém, který se u člověka v železných kamnech často objevuje, je velká zášť. Má v sobě silnou tendenci rozvíjet v přehnané míře hněv a zlost. Rozčiluje se kvůli všemu možnému i nemožnému. Někdy je spokojen, až když se všichni také hněvají a vládne špatná nálada. Toto přináší úlevu, není pak sám se špatnou náladou. Sám se nemůže radovat a proto se necítí dobře ve společnosti veselých lidí.
Zášť se může stát chorobnou, jestliže pocity hněvu zaujmou místo řešení problému. Člověk v železných kamnech je snadno zranitelný. Za utrpěná příkoří se potřebuje pomstít. Problém se ale takto nevyřeší, příkoří nezmizí, když se člověk rozlobí, proto do hry vstupuje stále větší množství zášti. Rozzlobený pak ztrácí schopnost kontroly nad svým vztekem. Jedna modlitba z 18 století může napomoci k uspořádání myšlenek a tím i svých pocitů:

Bože dej mi mírnost,
             abych přijímal věci, které nemohu změnit,
             odvahu,
             abych měnil věci, které mohu změnit,
             a moudrost,
             abych jedno od druhého rozlišil.

Poznat vlastní bezmoc

Člověk může ovlivnit řadu záležitostí, ale zdaleka ne vše. Poznat a přijmout vlastní bezmoc je cesta, jež vede k většímu smyslu pro realitu, a tím také k větší vnitřní stabilitě.
Podstatným rysem terapie je usmíření se sebou a s ostatními. Ostré meče je potřeba překonat, vzdát se stálých půtek. To znamená žít a nechat žít. Je potřeba přijmout své slabosti i slabosti druhých a nevnímat je jako podnět k pohrdání, oprostit se od nezdravé touhy po sebeuplatnění, stát se člověkem mezi rovnými lidmi.

Plavba přes velikou vodu aneb vzpomínání

Aby královská dcera v pohádce dorazila ke svému milému, musí se dostat přes velikou vodu. Jezero nebo moře bývá z pohledu hlubinné psychologie obrazem našeho nevědomí.
Královská dcera znázorňuje v pohádce stránku osobnosti člověka v „železných kamnech“, která není prožívána a rozpoznána. Plavba přes velikou vodu je obrazným vyjádřením toho, jak se může princezna dostat ke svému milému, ke svému pravému Já – otevřením se svému nevědomí. Má-li se člověku v „železných kamnech“ zpřístupnit možnost, aby dorazil do svého vnitřního zámku, kde lze nalézt svou vlastní osobnost, je třeba, aby poznal sám sebe. Zdoláním skleněných vrchů a ostrých mečů sebou nese to, že se potkává sám se sebou, že nachází odvahu vidět a uznat své popírané nedostatky. Sebepoznání dovolí, aby se stal lidštějším a opravdovějším.
V naší kultuře dochází často ke ztrátě kontaktu se svým nevědomím, a tím s podstatnou částí své existence. Člověk se pak upíše silně racionalitě, uznává v první řadě svůj rozum, problémy řeší pouze myšlením. Pocity nejsou příliš přístupné. Může to sebou nést utrpení. Celé hodiny se myšlenky honí hlavou, ale bez výsledku. Je potřeba, aby odštěpené pocity byly opět spojeny s „hlavou“.
Drama v dětství se odehrálo tak brzy, že se zdá nemožné na ně vzpomínat. Lidé v „železných kamnech“ mají málo vzpomínek. Události jsou ale v nevědomí uloženy a chtějí být odhaleny. Právě psychoanalytická terapie se pokouší našemu vědomí opět zpřístupnit zapomenutá zranění, vysvobodit je z nevědomí, aby se pak dalo do nich vědomě nahlédnout a zpracovat je. Následují úryvky z kazuistik / tak jak je uvádí autor ve své knize /: „ Má matka byla vždy velice dominantní a panovačná. Tím trpěl zvláště otec, ale také já. spokojená nebyla nikdy.“
„Má matka nedokázala dát najevo city. Byla nevypočitatelná a bezohledná. Často mě bezdůvodně bila.“ Rodiče vychovávají pouze tak jak umí, jak mohou. Zranění, která jsme utrpěli, je potřeba překonat, postupně se s nimi vyrovnávat , pak je možné odpustit rodičům a přijmout sebe.

V zámku nepravých pocitů aneb nepravé Já

Královská dcera se již dostala do zámku svého vyvoleného, je už tak blízko, a přece daleko. Když se ocitne u prince, nedojde ke skutečnému kontaktu, nedojde ke shledání.
V zámku je falešná nevěsta, která je ochotna ke každému klamu jen aby pro sebe získala výhody. Dokonce zrada partnera je prostředkem k obohacení. Jde o vnější věci, o krásné šaty, o nádheru, krásu, zdá se, že ty mají největší hodnotu.
Nepravou nevěstu je potřeba vykládat jako další součást osobnosti člověka v železných kamnech. Je obrazem nepravého Já. Lidé, kteří nemohli rozvíjet své pravé Já, nejsou sami sebou, jejich vztahy mají neopravdový charakter. Vztahy, které nepřinášejí výhody, ztrácejí na významu a jsou ukončeny. Druzí lidé jsou zraňováni, klamáni apod. To vše proto, že v dětství nebylo možné zažít opravdovou lásku a uspokojení svých potřeb. Je tedy nutné zabezpečit si své potřeby takto.

Okamžité uspokojení potřeb

Pokud člověk nevěří, že jeho potřeby mohou být uspokojeny, potřebuje je mít uspokojeny hned. Okamžité uspokojení přináší úlevu.
Napětí, které vzniká při neuspokojení těchto potřeb, bývá někdy překonáváno různými omamnými prostředky. Čímž může být alkohol, léky, drogy, ale i nakupování, jídlo, hry, práce, sledování televize, apod.
Zpravidla není možné pouze se vzdát drogy, cestu k uzdravení navrhuje pohádka: vývoj schopnosti milovat.
V závěru pohádky, kde vystupují pravá a nepravá nevěsta, jde o další přiblížení ke vzdání se nepravého Já. Pravá princezna udělá vše, aby vysvobodila kralevice. Je v tom také obsažena potřeba pravého Já po vysvobození, tedy potřeba člověka, mít k dispozici své pocity, osvobodit se od minulosti, bolavých pocitů. Dále zde vystupuje omámený kralevic. To co jej omamuje, je nepravá nevěsta. Zastupuje nejrůznější omamné prostředky, které člověku brání, aby vnímal sám sebe, cítil zprvu smutek a strach pak ale i radost štěstí a vděčnost. Překrásné šaty, které královská dcera nachází v každém ze svých ořechů, mají cenný symbolický význam. Jsou to obrazy opravdové sebelásky. Princezna je nepravé nevěstě přenechá bez váhání, protože ona si s nimi stejně neporadí. Iluze se odkryjí.
Princ, člověk v železných kamnech, se potřebuje také vzdát iluzí o sobě, představy o své dokonalosti, přijmout i své nedostatky. Toto vrcholí v rozhodující scéně, kdy princ nechá být víno, do kterého byl namíchán uspávací prostředek.

Probuzení k lásce

Touha po lásce je láska. A věz, když se pokoušíš jít k lásce vstříc, už jsi zachráněn.
Antoine de Saint-Exupéry

Princezna naříká: „…já tě hledala, putovala za tebou, přešla skleněný vrch i ostré meče a přes širokou vodu a teď, když jsem tě konečně našla, ty mě neslyšíš.“ Když ji kralevic pro své omámení neslyší, má právo na to, aby mluvila o svém hledání a putování jako o nadlidském výkonu. Musí se ale cvičit v trpělivosti a doufat, že to co obětovala, se vyplatí. Obdobná práce probíhá při psychoterapii.
Jinak se chová nepravá nevěsta. To co považuje za žádoucí, to musí mít. Triumf u nepravé nevěsty je pouze dočasný.Zanedlouho vše ztratí, ale vinu bude hledat u druhých. Sebekritika a sebepoznání jsou ji cizí. V pohádce princ pozná pravou nevěstu, když se vzdá omámení. Doslova se v pohádce říká:
„ Ty jsi má pravá…“ Toto symbolizuje nalezení svého pravého Já. Jeden příklad ze života říká: Znovu jej přijala, ačkoliv se obrátil k jiné mladší. On hořce plakal, neboť si nikdy předtím neuvědomoval, jak velice ji zranil. – Můžeme zde porozumět rozhodujícímu obratu, který je potřeba, aby v životě člověka v železných kamnech nastal. Tak jako je tento muž v hloubi svého srdce otřesen svým sobeckým jednáním, je potřeba, aby se člověk v železných kamnech naučil chápat svůj dosavadní život jako zradu na sobě samém.
Následuje denní zpráva z terapie /uvedená v citované knize/:
„ Od probuzení dnes ráno až do chvíle, kdy jsem se nasnídal, jsem byl silně zaujat událostmi včerejšího dne. Dokázal jsem jasněji myslet. Po snídani mi začalo při odpočinku na lůžku svítat: Samé iluze! Zhrozil jsem se, když se ke mně vkradlo, že mi jako malému chlapci neustále lámali vůli. Jako malý kluk jsem nesměl a nemohl žít svůj život. Místo toho jsem měl předepsáno, jak smím žít a já jsem se přizpůsobil. Obrazy z mých vzpomínek ožily. Byly to zkoušky odvahy. – Já jsem přece někdo! Tak se podívejte! – Ale nikdo to neviděl, nebo to bylo stejně jedno, jakoby samozřejmé.
Ve své osamělosti jsem byl smutný a nenáviděl jsem za to ty, kteří byli odpovědní, své rodiče. Abych mohl žít v „míru“, sklonil jsem se před vnucenou vůlí. Byl ve mně vztek, postavil jsem se na odpor jen několikrát a nakonec jsem se pak úplně poddal, jako bezmocný slaboch. Lákali mě prázdnými sliby: Učíš se pro život! Zbytek kapitulace dokonaly drahé a nesmyslné dárky. Teprve dnes jsem si uvědomil, že jsem nikdy nesměl být sám sebou. Na nějaké výhybce mě převedli na jinou kolej a musel jsem žít jiný život. Protože byl příjemný, zvykl jsem si na něj. Jenže to byl svět iluzí. Právě tak jak žili mimo realitu mí rodiče, vydal jsem se i já do tohoto naprosto izolovaného klamného světa a vystavěl jsem na něm svůj život. Tento svět jsem agresivně bránil a přitom jsem zapomněl na sebe, když jsem byl malý chlapec.
Tím, že jsem se oženil jsem vlastně jen vyměnil strojvedoucího. Namísto matky řídila vlak na té nutkavé koleji vedoucí „cizím světem má manželka. Přátelství se svou ženou jsem využil k útěku z rodičovského, vlastně matčina domu. Kvůli tomu jsme opustil svou dlouholetou přítelkyni, jako by nikdy ani nebyla. Tanec v pekelném ohni až do konce! Nakonec jsem se oženil. Vůbec jsem se ženit nechtěl a neviděl jsem žádné východisko z té pasti. Kromě toho tu bylo soutěžení s bývalou přítelkyní. A opět jsem poslechl a zapomněl, vždyť rámcové podmínky byly v pořádku. Můj klamný svět byl dokonalý.
Byl jsem tak přizpůsobivý, že i má nechuť k vyřizování každodenních záležitostí, přerostla v pocit štěstí, měl jsem pak harmonii a mohl jsem si zajistit náklonnost a lásku své manželky. A běda mi, když jsem harmonii narušoval! Následovalo odpírání lásky!
Já cestující v nesprávném vlaku, jsem věřil, že bych mohl ovlivňovat strojvedoucího. A znovu jsem se nepostavil pořádně na odpor. Má vůle byla zlomena podruhé. Malý chlapec byl zapomenut, dokonce byl i nyní zničen můj klamný svět, který mi byl důvěrně známý a měl znamenat bezpečí a lásku. Můj chaos byl dokonalý, bezvýchodný.
Svou zlost a svůj hněv jsem od svého „přepólování“ v dětství používal téměř výlučně na to, abych sám sebe popíral, „maskoval se“ v zájmu přežití. „To nemůže být, protože nemůže být nic, co nesmí být.“ Této větě jsem byl vždy věrný.
Myslím, že právě v této bezvýchodnosti jsem se začal otupovat alkoholem. Má manželka byla takřka identická s mou matkou! Historie se opakuje.
Ten malý chlapec, který si kousal nehty, se opět poznává v muži, jehož vztek se rozplývá v nic.
Dotyk těchto myšlenek mě dnes přivedl k tichému a spontánnímu pláči a pak k nezadržitelnému hlasitému vzlykání při sezení s členy skupiny. Bolelo to! Byl jsem nekonečně smutný! Žil jsem cizí život a vím o sobě jen málo.“
Jak z pacientova líčení vyplývá, dokázal o sobě získat podstatné poznatky. Přeplul přes moře vzpomínek a probudil se do svého dramatu.
Byla to zlá kletba, která ho uvěznila v železných kamnech už mnohem dříve, než kam sahají jeho vzpomínky, a která ho pak vedla k tomu, že dělal všechny ty věci, které již nejdou vrátit. Hluboký smutek a lítost nad dosavadním životem v něm dovolí vyrůst právě té stránce, o které se dosud zdálo, že patří jen princezně, pravé nevěstě. Dalo by se říct, že je to ztracená ženská stránka člověka v železných kamnech.
Tím, že pozná pravou nevěstu, může v sobě zjistit věci, které se mu doposud jevily jako nemožné. Bude schopen hlubokých pravých pocitů a podaří se mu vcítit do druhých lidí.
V každém muži existuje i ženská stránka. Rozumíme jí schopnost vstupovat do závislosti pozitivním způsobem, mít nebo získávat ty aspekty duše, které souvisí s péčí a matkou, schopnost rozvíjet vztahy na základě soucítění a srdečnosti. Muž, který tuto stránku v sobě postrádá, bude muset neustále dokazovat svou mužnost.
V každé ženě také existuje mužská stránka, která ji umožní být nezávislá a samostatná. K tomu patří, že se dokáže přiměřeně bránit, sleduje svoje vlastní cíle, žije sebejistě sebevědomě. Ženy, které tuto stránku v sobě nerozvinuly, v přehnané míře navozují závislý vztah.

Cesta zpět do vlastního království

„…nepravé nevěstě vzali všechny šaty, aby nemohla vstát“ Proč musí mít pohádková dvojice ještě strach z nepravé princezny? Proč nesmí nepravá princezna již vstát? Jestliže nepravá princezna již nyní nemůže vstát, je tomu třeba rozumět tak, že nepravé Já již není schopno vyvíjet žádný vliv.
To, že jsou nepravé nevěstě odňaty krásné šaty, má ještě jeden význam. Nepravé Já musí být s konečnou platností přemoženo. Kdyby se nepravé nevěstě podařilo, že by znovu vstala, ocitlo by se pravé Já prince opět v nebezpečí. Proto navrhuje pohádka radikální řešení. Často je to tak, že je prospěšnější se určitých nepříznivých způsobů chování vzdát zcela, než je sporadicky opět užívat.
Například lidé, kteří se vyléčili za závislosti na alkoholu, tuto svou potíž zvládli tak, že se alkoholu zřekli zcela. Oproštění se od nepravého Já se nyní již může zdařit: Zdařilo se integrování žab, jež zastupovaly odmítané ropuší stránky. Došlo ke zdolání skleněných vrchů pomocí jehel, což je obrazem konfrontace s osobnostním pamcířem-ochranou a jeho překonání. Ostré meče se pomocí pluhu staly mírumilovnými konstruktivními nástroji, došlo k odklonu od agresivní obrany. Plavbou přes velkou řeku došlo k otevření se svému osobnostnímu dramatu. Nakonec došlo ke sjednocení mužských a ženských prvků. Díky těmto krokům již nepravá nevěsta nemohla vstát. Princezna má pro prince nesmírnou hodnotu a již o ni nechce přijít. Příliš namahavá byla cesta a příliš drahocené je to, co získal.
Odchod od nepravé nevěsty je obrazem překonání původního zakletí. Kralevic je osvobozen od kletby, která jeho život bolestně omezovala. Našel přístup ke své pravé identitě a své schopnosti milovat. Matka, která ho nedokázala milovat takového jaký byl, ztratila určující vliv, nyní může být sám sebou. Může se oprostit od touhy po přehnané velikosti a nadměrného perfekcionismu. Podařilo se mu získat vnímavost ke svým skutečným potřebám. Nemusí již manipulovat druhými. Pokračuje na své životní pouti novým způsobem.
Cesta má ještě pokračování. Poté, co vzali nepravé princezně šaty, musí ještě cestu přes velkou vodu, přes tři ostré meče a přes skleněné vrchy podniknout ještě jednou, tentokrát společně. V realitě také život neustále plyne a ani vývoj osobnosti a práce na sobě samém by se neměla zastavit. I když byl kralevic vysvobozen ze svého vnitřního vězení, život má připravené další zkoušky a výzvy. Jen je teď snad všechno snazší a příjemnější.

Cesta přes velkou vodu

Na zpáteční cestu je možné se dívat jako na vydařený život člověka. Osobní život probíhá spirálovitě. Postupně se postupuje vzhůru. K lidské existenci, ale často patří, že se vývoj může nezdařit a místo něj pak dochází k opakování sebepoškozujících pokusů o nalezení řešení. Je často bolestným prožitkem, když se nepříjemná životná zkušenost opakuje.
Zpáteční cesta, kterou princezna s princem podnikají již společně, má jinou kvalitu. První cestě jsme rozuměli jako práci se vzpomínkami a nacházení svého osobního dramatu. Nyní když se člověku v železných kamnech podařilo vyrůst ve zralou osobnost, nachází také přístup k hlubším vrstvám své osobnosti, je se sebou v kontaktu, v souladu /je více v kontaktu s velkou vodou – se svým nevědomím/ .

Znovu jsou překonány ostré meče

Když se nyní spojil princ s princeznou, má cesta na kolečku od pluhu také jiný charakter. Člověk se železnými kamny poznal, že země není místem boje, ale sdílení s druhými. Je nutné vzdát se boje, aby člověk mohl cítit jak je úlevné, odevzdat břímě a žít tady a teď namísto stálého pospíchání do imaginární a domněle lepší budoucnosti. Tak jak byla přijata vlastní nedostatečnost, může být přijímána i nedostatečnost druhých. Člověk si může dovolit chyby a přes to se cítit dobře a bezpečně. Najít cestu k sebelásce znamená schopnost odevzdat se životu, jak se rozvíjí v každém okamžiku na zemi. Radost z lidství, i z jeho nedostatečnosti, člověku dovoluje najít v sobě jistotu.

Zpáteční cesta přes skleněné vrchy

Život zůstává trvalou výzvou a zvláště v obtížných životních situacích je možné očekávat recidivy starého chování. Někdy opět o sobě začneme znovu pochybovat a ocitneme se v nebezpečí, že vytáhneme staré způsoby. Když se ale již jednou podařilo odložit strnulou masku, disponuje již člověk zkušeností, jak blahodárné je znát se ke svým slabostem a zraněním, také dokáže již připustit, že pomoc v podobě lidské blízkosti, neochuzuje nýbrž obohacuje, a tak mohou být měkké stránky integrovány jako cenné součásti osobnosti.
Jehly darované žábami jsou opět nástroji, které jsou k překonání skleněných vrchů potřebné. Nyní je ale zdolání skleněných vrchů spojeno s pocitem, že je již možné vzdát se kontroly nad druhými, která byla dosud jedinou možností jak se cítit bezpečně. Jehly ztratily svou hrozivost, naopak poutník na této zpáteční cestě konfrontaci se svou nedostatečností vyhledává a překonání skleněných vrchů, tedy strhnutí tvrdého charakterového pancéřování, se stalo jeho potřebou. Své pocity již nemusí uzavírat v sobě. Dokáže dát najevo hněv a zlost, a také bolest a smutek i další své pocity. Naučí se znát ke svému strachu, nemusí jej odhánět a vytěsňovat jako slabost. Může pociťovat za sebe radost.

Zámek a královské děti

Zámek, ve který se proměnila lesní chaloupka obývaná žábami, je posledním obrazem člověka v železných kamnech. Je možné ho chápat jako naše „ideální Já“, tedy část Já, které nám ukazuje kam směřujeme a jací bychom chtěli být, čeho bychom chtěli dosáhnout. Silné vnitřní obrazy v sobě nesou tendenci k uskutečnění.
Ze žab se staly královské děti, prvky nově nalezeného Já. To co se nejdříve jevilo jako ropuchovité a ohavné, nehodné a opovrženíhodné, se proměňuje v krásu a hodnotu. Hluboké přesvědčení o vlastní nedostačivosti mělo za následek silné pocity závisti. Člověk v železných kamnech vždy záviděl těm, kteří byli úspěšní, kteří měli domněle nebo skutečně více lásky.
Lásky se nikdo nedopracuje ani nejskvělejšími úspěchy, ani obrovskými výkony. Láska je vždy dar a rozdává se zadarmo. Člověk v železných kamnech si ale s láskou neví rady. Dokud člověk není přesvědčen, že je hoden lásky, nedokáže připustit, že láska skutečně patří jemu.
Proměna člověka se syndromem železných kamen vedla k tomu, že už nemusí náklonnost odmítat, přijímá lásku jako dar, může uvěřit, že je určena jemu, dokáže již mít sám sebe rád. Je pravděpodobně také významné, že tu není pouze jedno královské dítě, ale je jich mnoho.
Láska se nemá koncentrovat jen na jednoho člověka. Člověk, který je schopen milovat jen jediného člověka, ještě nenašel skutečnou schopnost milovat. Má pouze vlastnický nárok.

Dvě království aneb pravé Já

V závěru pohádky se mluví o dvou královstvích. „Dvě království“ znamenají, že nyní mohou žít spolu dva autonomní jedinci. Schopnost žít ve vztahu předpokládá, že člověk našel přístup k sobě samému, ke své pravé identitě a sebelásce. Našel sám sebe, již nemusí chtít partnera vlastnit, skončila jeho odkázanost na druhé.
Zásadní postoj člověka vysvobozeného ze železných kamen vůči druhým lidem je určován náklonností a soucítěním. Předtím byla jeho podstatným rysem setrvalá zlost a agrese. Nyní si dává pozor, aby nezraňoval druhé, umí se ale také bránit vůči neoprávněným útokům, zůstává přitom spíše klidný a věcný.
Je tolerantní ve vztahu k chybám druhých a na své vlastní nedostatky se dívá s humorem. Snaží se být poctivý, i když by mu to mělo přinést určité nevýhody. Nepotřebuje druhým vládnout, ale má zájem s nimi spolupracovat. Naučil se držet zpátky se svým egem a jeho cílem je, aby byl rovný mezi rovnými. Ví, že svobodu nelze uskutečnit na úkor druhých. Kontakt s druhými mu působí radost. Sexualita je pro něj možností jak vyjádřit lásku. Nemusí již předstírat lásku, aby dosáhl svých sexuálních cílů.
Naučil se žít tady a teď. Je otevřený vůči novému a má zájem o dění kolem sebe. Zasazuje se rozumně o dobré věci. Práce již není prostředkem k útěku před sebou samým. Důležité je, že se dokáže se svou prací ztotožnit. Stal se nezávislým, i na chvále, protože se naučil sám sebe oceňovat. Především našel přístup ke svým pravým pocitům.

Vysvobození královské dcery

Také princezna, jak bylo již uvedeno, zobrazuje část popisované osobnosti. Princezna je zafixována v roli náhradního partnera a musí prožívat určitou formu emocionálního zneužití. Otec ji k sobě silně připoutal, nedokáže ji propustit, protože se sám bojí osamělosti. Na konci pohádky také běduje tak dlouho, až ho mladí vezmou k sobě. Princeznin úkol, to co se má naučit , je tedy uvolnění za závislosti na otci.
Často si lidé, kteří musí dělat náhradního partnera rodiči, ani neuvědomují, že jsou takto zneužíváni, ale trpí tím, jsou zavřeni do podobného vězení jako kralevic. I jejich pravé pocity jsou uloupeny, aby uspokojovaly potřeby rodičů. Slabý pocit vlastní hodnoty, se pak udržuje tím, že člověk dělá hodně pro druhé. Vždy, když pak „princezna“ neudělá něco pro druhé, cítí se provinile. Může pak být věčným pomocníkem. Často dává nejevo, že nemá, žádné potřeby.
Často vede ke zneužití citů a k závislosti nedostatečná schopnost rodiče navázat vztah.
Je nutné rozlišovat mezi rodičovskou a partnerskou láskou. Mezi rodičem a dítětem musí existovat určitá forma odstupu. Vztah by měl vždy nějakým způsobem obsahovat možnost propustit dítě do samostatnosti a svébytnosti. V ideálním případě dítě cítí, že je rodiče ve správné míře podrží tam, kde to ještě potřebuje, a ve správné míře pustí, i proto, aby si prožilo dostatečný počet pokusů a omylů.
Princezna nemůže rozvíjet své silné stránky, protože se obává, že by pak již nebyla milována. I ona musela obětovat své pravé Já. Věří, že je potřeba být dokonalý, ideální partnerkou. Obětovala své vlastní pocity, přetěžuje se.
V pohádce chybí princeznina matka. Chybí tedy vzor ke ztotožnění. Matky mají za úkol ukázat na svém životě svým dcerám, jak je možné být nezávislou, zodpovědnou osobou, která nalezla svůj střed v sobě. Je potřeba, aby i princezna odložila své nepravé Já, přílišné přizpůsobování se. U princezny půjde o mobilizaci hněvu a zlosti, které nemohla projevovat. Příliš se podřizovala očekáváním svého otce. Její životní moto znělo: „Jen když jsem dobrá dcera, mám právo existovat.“ S tím souvisí i časté přesvědčení: „Musím toho hodně vykonat, abych byla milována.“ Je potřeba se naučit říkat ne a odmítat neoprávněné požadavky.

Smíření s rodiči

V závěru pohádky vzali mladí otce princezny k sobě do zámku. Toto je možné chápat jako odpuštění a smíření dětí a rodičů.
Není toto ale vždy jednoduché. Staré vztahové vzorce se snadno opět upevňují. Kdo si zažil formu emocionálního zneužití, má v sobě silný sklon nechat sebou opět manipulovat pocity viny. Nezávislosti dosáhne člověk tehdy, jestliže se mu podaří zrušit sevření majetnických rodičů, a to i formou prostorového odstupu. Často vznikly na pozadí raných zkušeností neblahé mechanismy, které jsou silnější než vůle. Proto není někdy vymezení bez prostorového oddělení možné.
Je potřeba, aby každý byl sobě dobrým otcem a dobrou matkou. K tomu patří i to, že se v nitru smířil se svými rodiči. Jak bylo výše řečeno, toto říká pohádka slovy: „Vzali otce k sobě, protože tolik bědoval.“
V průběhu puberty je nezbytné, aby si dospívající vytvářeli odstup od rodičů. Znehodnocující soudy, pocity vzteku a hněvu jsou nezbytné, aby se umožnilo „přestřižení pupeční šňůry“. Jakmile je proces přestřižení pupeční šňůry dokončen, dospívající již nepotřebuje s rodiči bojovat. Upevnil v sobě již svou osobnost tak dalece, že může připustit u rodičů názor, který se neshoduje s jeho vlastním. – „Ačkoliv máš jiný názor, mohu tě respektovat a milovat.“
K princovu vysvobození patří i to, že je schopen mít slitování s utrpením druhých. Začne být schovívavý k nedostatkům druhých lidí. Také v osobě princeznina otce vidí trpícího člověka, který nedokáže být jiný.

Potud výklad pohádky O železných kamnech dle Heinze Petera Röhra.

PhDr. Luciena Metalová
klinický psycholog a psychoterapeut

Použitá literatura: Röhr,H.P.: Narcismus – vnitřní žalář, Portál, Praha 2001.

Další články:

Kontakt

Tel.: 723 032 591
Můžete mi také poslat zprávu.
luciena.metalova@seznam.cz

Jak se dostanete do ordinace

Mapa

Sluštická 1810000Praha 10 - Metrem trasa A do stanice Skalka, odtud cca 5 min pěšky - viz Interaktivní mapka.
Možnost parkování.

Způsob úhrady

Klientům VZP [111], VoZP [201], ZPŠ [209] a Pojišťovny VZP, a.s. [333] hradí běžnou péči pojišťovna.

V ostatních případech je cena konzultace 700,- Kč.

Konzultace trvá 5O minut.