Pohádka O husopasce a její psychologický výklad

Žila jedna stará královna, její manžel byl už dlouhá léta mrtev a ona měla krásnou dceru. Když dcera vyrostla, zaslíbili ji královskému synovi do dalekého kraje. A když pak přišel čas svatby a dcera musela odjet do cizího království, sbalila ji královna spoustu drahocenného nádobí a skvostů, zlato a stříbro, poháry a klenoty, tedy všechno, co náleželo k výbavě královské nevěsty. Měla své dítě ze srdce ráda. Dala jí také komornou, která měla jet s nevěstou a předat ji do ženichových rukou. Každá dostala na cestu koně. Kůň královské dcery se jmenoval Siváček a uměl mluvit. Když nadešel čas loučení, odebrala se stará matka do ložnice, vzala nožík, řízla se do prstů, až se spustila krev. Na připraveném šátku zachytila tři kapky krve. Dala je dceři a řekla: „Dobře je opatruj, cestou ti pomohou v nouzi.“

A tak se spolu smutně rozloučily. Šáteček si královská dcera uschovala, nasedla na koně a vydala se za svým ženichem. Když již jely hodinu, dostala velkou žízeň a řekla komorné: „ Sesedni a naber mi z potoka vody do poháru, který si pro mě vzala, ráda bych se napila.“ „Jestli máte žízeň,“ řekla komorná, „sesedněte sama, lehněte si u vody a napijte se. Já vám služku dělat nebudu.“ I sestoupila královská dcera, sklonila se nad vodou a napila se. Ze zlatého poháru se napít nesměla. I řekla: „ Ach Bože!“ A tři kapky krve odpověděly: „ Kdyby to tvá matka věděla, srdce by jí v prsou puklo.“ Ale královská dcera byla pokojná, nic neřekla a nasedla zase na koně. Tak jely dál, ale byl horký den, slunce žhnulo a královská dcera dostala zase brzy žízeň. Právě dorazily k řece, zavolala tedy ještě jednou na komornou: „ Sesedni a dej mi napít z mého zlatého poháru.“ Na všechna zlá slova již dávno zapomněla. Ale komorná řekla ještě zpupněji: „ Jestli chcete pít, napijte se sama, já vám služku dělat nebudu.“ Královská dcera sestoupila, protože měla velkou žízeň. Lehla si nad proudící vodu, plakala a řekla: „Ach Bože!“ A ty tři kapky krve zase odpověděly: „ Kdyby to tvá matka věděla, srdce by ji v prsou puklo.“ A jak pila a hodně se nakláněla, vypadl ji ze záňadří šáteček, v němž byly ty tři kapky, a odplynul s vodou. Ani si toho ve své velké úzkosti nevšimla. Zato komorná se dívala a zaradovala se, že získala veškerou moc nad princeznou. Ta byla teď slabá a bezmocná, když přišla o kapky krve na šátečku. Když pak zase chtěla sednout na svého koně, komorná jí to nedovolila a řekla, že na Siváčka si sedne ona a princezna patří nyní na její herku. Princezna si to musela nechat líbit. Pak jí komorná hrubými slovy poručila, aby svlékla své královské šaty a oblékla si její obyčejné. Nakonec musela královská dcera odpřísáhnout, že o tom na královském dvoře nic nepoví, pokud by tuto přísahu nedodržela, přišla by o život. Siváček se na to všechno díval a dobře si to pamatoval.

Komorná nasedla na Siváčka a pravá nevěsta na obyčejného koně, a tak jely dál, až dorazily na královský zámek. Na zámku měli velikou radost, královský syn jim běžel vstříc, snesl komornou z koně a myslel si, že je to jeho nevěsta. Vedli ji vzhůru po schodišti a pravá královská dcera musela zůstat dole. Starý král se právě díval z okna, uviděl ji stát na dvoře a viděl, jak je něžná, křehká a spanilá. Hned šel do královské komnaty a ptal se nevěsty kdo je ta dívka, kterou měla s sebou. I ona odpověděla: „ Tu jsem si vzala na cestu, aby mi dělala společnost. Dejte jí něco na práci, ať tu nezahálí.“ Ale starý král pro ni žádnou práci neměl a nevěděl si rady, až řekl: „ Mám tady malého chlapce, pase husy, ať mu pomáhá.“ Říkali tomu chlapci Pasáček a tomu musela pravá nevěsta pomáhat pást husy.

Zanedlouho řekla nepravá nevěsta mladému králi: „ Manželi můj nejmilejší, prosím prokažte mi jednu laskavost.“ On odpověděl: „ To rád udělám.“ „ Dejte tedy povolat rasa a tomu koni na kterém jsem přijela, dejte setnout hlavu, protože mě cestou zlobil.“ Ve skutečnosti se však bála, aby kůň nepromluvil o tom, jak zacházela s královskou dcerou. Toto se doneslo i k pravé královské dceři. Ta slíbila tajně rasovi peníze, že mu je vyplatí, když ji prokáže malou službu. Ve městě byla velká temná brána, jíž procházela večer a zrána s husami. Pod tu bránu měl přibít Siváčkovu hlavu, aby ji mohla ještě nejednou vidět. Rasův pacholek tedy slíbil, že to udělá, odťal hlavu a přibil ji pod temnou bránu. Druhý den ráno vyháněla královská dcera s Pasáčkem husy branou, a když šla kolem, řekla:

„ Ach ty Siváčku, jak ty tu visíš.“
A hlava odpověděla:
„ Ach ty panno královská, jak ty tu chodíš,
kdyby to tvá matka věděla,
srdce by ji puklo.“

Pak šla královská dcera beze slova dál z města a hnala spolu s Pasáčkem husy do polí. Když došly na louku, usedla a rozpustila si vlasy. Byly samé zlato a pasáček je uviděl a zaradoval se jak září, a chtěl si jich pár vytrhnout. Vtom řekla:

„ Zavěj, zafoukej větříčku,
strhni Pasáčkovi čepičku,
ať se za ní honí,
než si vlasy rozpustím,
než si je upravím a zase zapletu.“

I přišel tak silný vítr, že odvál Pasáčkovi čapku za hory za doly a on pro ni musel běžet. Než se vrátil, byla s česáním a splétáním vlasů hotova, a on ji nemohl vzít ani vlas. A tak se Pasáček zlobil a nemluvil s ní. Pásli husy, dokud nenastal večer, a potom šli domů.
Druhého dne, když vyháněli husy pod temnou branou, řekla panna:

„ Ach, ty Siváčku, jak ty tu visíš.“
Siváček odpověděl:
„ Ach ty panno královská, jak ty tu chodíš,
kdyby to tvá matka věděla,
srdce by jí puklo.“

A v polích usedla zase na louce a začala si rozčesávat vlasy. Pasáček přiběhl a už se po nich sápal. Tu rychle řekla:

„ Zafoukej, zavěj větříčku,
strhni Pasáčkovi čepičku,
ať se za ní honí,
než si vlasy rozpustím,
než si je upravím a zase zapletu.“

Vtom zafoukal vítr a odvál Pasáčkovi čepičku z hlavy tak daleko, že za ní musel běžet. Když se vrátil, měla vlasy dávno upravené a Pasáček se žádného nezmocnil. Tak pásly husy do samého večera.

Ale večer, když se vrátili domů, šel Pasáček za starým králem a řekl: „ S tím děvčetem již nechci husy pást.“ „ Pročpak ?“ ptal se starý král. „ Ále, celý den mě zlobí. Ráno, když procházíme s hejnem pod temnou věží, tak je tam na zdi koňská hlava a ona k ní mluví.“ A vyprávěl králi všechno, co se během cesty na pastvu a na pastvě děje.

Starý král mu poručil, aby na druhý den zase vyhnal husy na pastvu. Sám se posadil za temnou bránu. Když nadešlo ráno, uslyšel královskou dceru, jak mluví se Siváčkovou hlavou. Potom ji sledoval i do polí a schoval se do křoví. Uviděl na vlastní oči, jak husopaska s Pasáčkem vyhnali hejno na pastvu i jak ona za chvilku usedla, rozpustila si vlasy, které zářily zlatem. Hned zase řekla:

„ Zavěj, zafoukej větříčku,
strhni pasáčkovi čepičku,
ať se za ní honí,
než si vlasy rozpustím,
než si je upravím a zase zapletu.“

Hned přišel nápor větru a odnesl Pasáčkovi čepičku, takže za ní musel daleko běžet, a husopaska se dál česala a zaplétala lokny. Starý král to všechno pozoroval. Potom se nepozorovaně vrátil, a když přišla večer husopaska domů, zavolal si ji stranou a zeptal se jí proč to všechno dělá. „To vám nesmím říci. Ani jedinému člověku si nesmím postěžovat na své trápení, protože jsem pod širým nebem přísahala a přišla bych o život.“ Král na ni naléhal, ale ona neřekla ani slovo. Řekl tedy: „ Když nechceš říct nic mě, postěžuj si na své trápení železným kamnům.“ A šel pryč. I vlezla si do železných kamen, dala se do nářku a pláče a volala: „ Tak tady sedím, celým světem opuštěná, a přitom jsem dcera královská, ale falešná komorná mě násilím přinutila, abych svlékla své královské šaty, a zaujala mé místo u mého ženicha a já musím sloužit jako husopaska. Kdyby to má matka věděla, srdce by ji v prsou puklo.“ Ale starý král stál venku u roury od kamen a slyšel všechno, co královská dcera říkala. Vrátil se dovnitř a řekl jí, aby z kamen vystoupila. Oblékli ji královský šat a byl to úplný div, jak byla krásná. Starý král zavolal syna a prozradil mu, že měl nepravou nevěstu, že to byla obyčejná komorná, zatímco pravá nevěsta je tady a je to jejich bývalá husopaska. Mladý král byl ze srdce rád, když uviděl, jak je krásná a ctnostná, a uspořádali velkou hostinu, na kterou pozvali všechny lidi a dobré přátele. V čele seděl ženich, vedle něj královská dcera z jedné strany a komorná z druhé. Komorná však byla zaslepená a v záři šperků královskou dceru nepoznala. Když pojedli a popili a byli dobré mysli, dal starý král komorné hádanku: co by zasloužila ta, co tak a tak oklamala pána. Vyprávěl jí celý příběh, a zeptal se jí, jaký by za tento čin zasloužila trest. I řekla nepravá nevěsta: „ Taková nezasluhuje nic lepšího, než aby ji vysvlékly dohana a strčili do sudu, který by byl zevnitř pobitý špičatými hřeby. Pak se musí zapřáhnout dva bílí koně, kteří ji po ulicích usmýkají k smrti.“ „ To jsi ty,“ řekl starý král, „a sama sis vybrala rozsudek.“ A když byl rozsudek vykonán, oženil se mladý král se svou pravou nevěstou. Spolu pak vládli svému království v míru a blaženosti.

Hned přišel nápor větru a odnesl Pasáčkovi čepičku, takže za ní musel daleko běžet, a husopaska se dál česala a zaplétala lokny. Starý král to všechno pozoroval. Potom se nepozorovaně vrátil, a když přišla večer husopaska domů, zavolal si ji stranou a zeptal se jí proč to všechno dělá. „To vám nesmím říci. Ani jedinému člověku si nesmím postěžovat na své trápení, protože jsem pod širým nebem přísahala a přišla bych o život.“ Král na ni naléhal, ale ona neřekla ani slovo. Řekl tedy: „ Když nechceš říct nic mě, postěžuj si na své trápení železným kamnům.“ A šel pryč. I vlezla si do železných kamen, dala se do nářku a pláče a volala: „ Tak tady sedím, celým světem opuštěná, a přitom jsem dcera královská, ale falešná komorná mě násilím přinutila, abych svlékla své královské šaty, a zaujala mé místo u mého ženicha a já musím sloužit jako husopaska. Kdyby to má matka věděla, srdce by ji v prsou puklo.“ Ale starý král stál venku u roury od kamen a slyšel všechno, co královská dcera říkala. Vrátil se dovnitř a řekl jí, aby z kamen vystoupila. Oblékli ji královský šat a byl to úplný div, jak byla krásná. Starý král zavolal syna a prozradil mu, že měl nepravou nevěstu, že to byla obyčejná komorná, zatímco pravá nevěsta je tady a je to jejich bývalá husopaska. Mladý král byl ze srdce rád, když uviděl, jak je krásná a ctnostná, a uspořádali velkou hostinu, na kterou pozvali všechny lidi a dobré přátele. V čele seděl ženich, vedle něj královská dcera z jedné strany a komorná z druhé. Komorná však byla zaslepená a v záři šperků královskou dceru nepoznala. Když pojedli a popili a byli dobré mysli, dal starý král komorné hádanku: co by zasloužila ta, co tak a tak oklamala pána. Vyprávěl jí celý příběh, a zeptal se jí, jaký by za tento čin zasloužila trest. I řekla nepravá nevěsta: „ Taková nezasluhuje nic lepšího, než aby ji vysvlékly dohana a strčili do sudu, který by byl zevnitř pobitý špičatými hřeby. Pak se musí zapřáhnout dva bílí koně, kteří ji po ulicích usmýkají k smrti.“ „ To jsi ty,“ řekl starý král, „a sama sis vybrala rozsudek.“ A když byl rozsudek vykonán, oženil se mladý král se svou pravou nevěstou. Spolu pak vládli svému království v míru a blaženosti.

Brüder Grimm: Kinder- und Hausmärchen, překlad Petr Babka

Psychologický rozbor

Pohádka o husopasce zobrazuje závislou poruchu osobnosti a ukazuje východiska a cesty k uzdravení uzdravení

V životě, každého člověka jsou určité životní etapy, během nichž je potřeba, aby se uskutečnil vývoj. Tyto životní přechody jsou častým tématem pohádek. Zvláště důležitým obdobím, je období puberty, kdy probíhá také odpoutávání se od rodičů.

V pohádce O husopasce jde o problémy, které jsou následkem emočního zneužívání, jaké prožívá velké množství lidí. Je to téma závislosti. Závislost neznamená jen závislost na návykových látkách, projevuje se také nevymaněním se z rodičovských pout. Život mnoha lidí je určován závislostí. V závislosti je pak člověk zajat a trpí jí. Problému lze porozumět a řešit ho, když se jde k jeho kořenům. Až mnoho lidí se spokojí se závislostí celoživotně. Pohádka O husopasce vyzývá k opaku. Chce nám ukázat jakou cestou se máme vydat. Podstatné údaje, jaká témata pohádky zpracovávají, najdeme vždy v jejich úvodech. V Pohádce o husopasce se říká: „ Žila jednou jedna stará královna, její manžel byl dávno mrtev a ona měla krásnou dceru…“

Pohádky mluví v obrazech a symbolech. Tedy: Jaký význam má mluvící kůň Siváček? Proč mu utnou hlavu? Jakou roli zde má komorná? Co znamená, muset vstoupit do železných kamen? Pohádka O husopasce v nás chce především uvolnit energii. Chce nás osvobodit od starých pout a pomoci nám, abychom rozvíjeli svou vlastní lidskost.

Žila jednou jedna stará královna

Podoba pohádkových postav není nikdy náhodná. Pohádky charakterizují postavy již tím, že obrazně vyjadřují jejich stav a vlastnosti, které jsou s nimi typicky spojované. Krásnou dceru zde nemá chudá selka, nýbrž stará královna. Rozpoznáváme v ní tudíž panovnici, hrdou silnou osobnost. Říká se o ní, že je stará, má tedy určitou důstojnost. Pravděpodobně ji obklopuje aura nedotknutelnosti, vyzařuje z ní síla a převaha.

Její manžel je již dlouho mrtev

Manžel zemřel před mnoha lety, ale královna si nevyvolila nového partnera. Je tu jen pro dceru, stará se jen o ni. Můžeme se jen domnívat, z jakých důvodů zůstala sama. Možná nepřekonala smrt partnera, a nebyla proto otevřená novému partnerskému vztahu. Nebo zůstala sama z nevědomého strachu z obnovení vazby. Nevěří, že by mohla očekávat radost a osobní štěstí, přinejmenším ne takové, jaké pramení z partnerského vztahu. Navenek však nese svůj osud hrdinně a důstojně, obtočila si srdce neviditelným pancířem. Je pravděpodobné, že skrývá strach z vazby. Strach zrozený ze zklamání a ze zranění.

Nedostatek, jaký pociťuje mnoho lidí, když postrádají lásku a sexualitu, je trýznivý především tehdy, kdy je zlepšení situace v nedohlednu. Bez náhražky nebo důvěry ve změnu, se takový stav těžko snáší. Zakoušet lásku a vřelou náklonnost je základní potřeba každého člověka.

Vše co se říká v pohádce, je potřeba chápat symbolicky. Např. říká-li se, že královnin manžel je mrtev, může také tento obraz znamenat, že manželství je v troskách, láska je mrtvá, nedostává se síly ke změně. Partneři nadále žijí ve společné domácnosti, ale jejich vnitřní vztah odpovídá obrazu v pohádce.

Matka se v této situaci může starat o dceru, necítí pak tak intenzivně svůj nedostatek.
Úkolem každého člověka, je dát svému životu svůj smysl. V pohádce se říká:

„ Zaslíbili ji do daleka jednomu královskému synovi.“ V tom je obsažen také přirozený konec rodičovské role. Ta končí tím, že se z dětí stanou dospělí a mohou žít samostatně svým vlastním životem a na vlastní odpovědnost. Role matky a otce je časově omezená a nesmí se jí zneužívat. Rozbor pohádky se zabývá tím, proč se nedaří zvládnout toto odpoutání, které přece obě strany chtějí provést – rodiče dávají volnost rodičům, „děti“ dávají volnost rodičům.

Měla krásnou dceru

Zásadní význam má věta: „ a měla krásnou dceru.“ Znamená to, že královna měla ještě člověka, pro kterého tu mohla být. Krásnou – to znamená, že dcera je pro královnu zajímavá, důležitá, cenná. Střeží ji jako oko v hlavě. Dalo by se říci, že ji miluje, střeží přespříliš. Její život se točí jen kolem dcery. I stará královna věří, že žije jen pro svou dceru, Vypadá navenek naprosto nesobecky. Vpravdě však svou dceru zneužívá – jemným subtilním způsobem, ale o to trvaleji, hlouběji.
Láska je dítětem svobody. Zde se z lásky stává závislost, dcera je zneužívána pro potřeby své matky. Ať matka chce nebo nechce, přehlíží velkou část potřeb dcery.

Když dcera vyrostla, zaslíbili ji královskému synovi do dalekého kraje

Děti, které byly zneužívány jako nahrazení partnerů, většinou pociťují v prvních letech života málo problémů, protože matka nebo otec se o ně intenzivně starají. Veškeré konflikty, které se objevují, řeší matka nebo otec. Často je dítě rozmazlováno. V tom smyslu je potřeba chápat onu „výbavu královské nevěsty.“
Problém většinou vystoupí do popředí okamžitě, jakmile nastane čas odpoutání se od rodičovské domácnosti. Přirozený průběh předpokládá odpoutání se od matky, rodičů. Tak můžeme také chápat větu: „Když dcera vyrostla, zaslíbili ji královskému synovi do dalekého kraje.“ Dospívající mají právo se odpoutat a získat samostatnost. Nabízí se však otázka, jestli se dokážou odpoutat a vymanit z rodičovských pout a jaké potíže a zábrany budou muset překonávat.
Procesu odpoutání se často vyhýbáme. Rodiče nedávají svým synům a dcerám volnost: myslí za ně, jednají za ně, starají se, aby dětem bylo dobře a nedopřejí jim vlastní odpovědnost. V naší společnosti nemáme žádné rituály, které by usnadňovaly, dovolovaly, přechod do dospělosti. Např.u přírodních národů v iniciačním rituálu je obrazně zabit chlapec, aby mohl žít muž. V průběhu rituálu jsou mladému muži, především jeho nevědomí, zprostředkovány působivé obrazy, které mu pomáhají uskutečnit konečné odloučení od rodičů.
V pohádce má problém s osamělostí vyřešit dcera. Královninu potřebu lásky a náklonnosti má uspokojovat dcera. Matka svou dceru využívá.

Co dává královna své dceři na cestu

Co dávají rodiče svým dětem na cestu životem? Mnoho, co se stává součástí jejich vnitřní i vnější reality. V pohádce vidíme, že matka miluje své dítě a chce mu dát jen a jen to nejlepší. Dá mu však leccos takového, co se k samostatnému životu nehodí. Patří k tomu jednotlivosti vnější i vnitřní.

Tři kapky krve

Děti potřebují hluboký pocit příslušnosti, sounáležitosti a sepětí. Chtějí cítit, že jsou v tomto světě vítané. Tento pocit za přirozených okolností zprostředkovávají rodiče. Děti potřebují péči, ale ve správném dávkování. Příliš mnoho péče škodí stejně tak jako příliš málo. Je přirozené, že rodiče nemohou být dokonalí a dopouštějí se chyb. Anglický psycholog D. Winnicott to vystihl, když mluvil o „dost dobré matce.“
Právě dokonalá matka se stává „nadmatkou“ a dohání tak často své děti k zoufalství. Také královna všechno dokonale aranžuje. Dokonalá matka obvykle nedává svému dítěti šanci, aby dosáhlo dostatečné samostatnosti. Dát tuto šanci, k tomu by patřilo, že na chyby a omyly nebude reagovat stroze záporným soudem.
V pohádce vidíme, jak těžké je vzdát se své dcery. Je to zřejmé ze scény, kdy odchází do komnaty, nařízne si nožíkem prsty a zachytí tři kapky krve do šátečku. To je potřeba interpretovat tak, že odpoutání je nutné a správné, ale vlastně se neuskuteční. Šáteček s třemi kapkami krve je symbolem vnitřní závislosti. Jejím projevem je, že matka se chce o svou dceru stále starat. Nepřestala být matkou. Myslí si, že dcera je příliš nesamostatná, než aby mohla svůj vlastní život zvládat sama.
Princezna šáteček uschovala, nechala si ho. Cítí se tak pod ochranou. Je ale pochopitelné, že účinek takového kouzla dlouho nevydrží.
Jakmile někdo dospěl, jsou všechny snahy rodičů o přílišnou pomoc, odsouzeny k nezdaru, neboť jimi jen podporují závislost.
Zajisté je dobře, když členové rodiny drží při sobě a v nouzových situacích se vzájemně podporují. Důležité je, aby se rodiče nevměšovali do života svých „dospělých“ dětí, aby děti mohly mít pocit, že odpovědnost za sebe mají samy.

Mírná-dominantní

K postavě naší pohádkové královny se hodí označení „mírná, ale dominantní.“ Stará královna je z těch matek, které vychovávají a vládnou mírně, ale s potřebnou důrazností. Vždy si osobují, že chtějí jen to nejlepší, a mají nezdolnou ctižádost „vědět všechno lépe.“
Autorita může být otevřeně projevovaná. V takovém případě dítě ví, co lze očekávat, když se nezachová podle předpisů vychovatele. Např. že bude potrestáno, pokud přijde pozdě domů.
Jinou formou je autorita skrytá. Pokud matka řekne: „Já nevím, jestli je pro tebe opravdu dobré, co sis usmyslela…,“ může hlasový projev a tělesný výraz při těchto slovech způsobit dceři značné emocionální těžkosti. Když nebude dcera matce po vůli, bude následovat matčina stísněnost, deprese, migréna, bolení srdce, nebo dlouhé mlčení. Takové emoce dokážou být daleko horšími tresty než bití. Autorita se projevuje v takových případech skrytě. Dcera nikdy neví, co má očekávat. Žije v nejistotě, strachu, úzkostech, trpí. Výsledkem je, že se bude snažit uhádnout, co si matka přeje a přizpůsobit se tomu. Matce zůstává role té, která je mírná a vždycky chce pro dceru jen to nejlepší. I ona sama to tak vnímá a hodnotí. Zato dcera si bude pořád připadat provinile, protože se matce nemůže zavděčit.
City dokáží být vyděračské a teroristické. Dcera není v řetězech jako ve zjevném vězení, ale jakoby na neviditelných gumičkách, na nichž se může pohybovat jen zdánlivě svobodně. Je těžké se bránit matčině skryté autoritě. Matka se obestírá zdáním tolerance a velkorysosti. V případě otevřeně projevované autority je vypořádání mnohem spíše možné. Proti otevřeně vyjádřeným nárokům se lze bránit. Osobnostní vývoj se děje také tím, že se člověk učí bránit a prosazovat. Šance na obranu proti manipulacím výše popsaným jsou špatné. Kdo by se pouštěl do sporu s trpící matkou nebo trpícím otcem? Pocit zlosti většinou nemůže být vyjádřen, člověk ho „polyká.“ Často se vytváří základna pro depresi a pro závislostní strukturu osobnosti.

Ponížení

Zpočátku by si člověk myslel, že dcera, která je pro matku tak důležitá, cítí, že má velkou hodnotu. Matka o ni a na ni dbá, pečuje o ni a věnuje jí mnoho času. Pozdější husopaska však zakouší ponížení, které se jasně projeví v jejím pocitu vlastní hodnoty. U mnoha lidí není vždy snadné pochopit, z jaké příčiny si připadají malí a méněcenní. Zneužívání dcery matkou je ponižováním. Kdo svou dceru udržuje v závislosti a v pocitu, že je malá, aby si ji udržel pro sebe, ten jí zabraňuje ve zrání a v samostatnosti a působí ji ponížení. Osobnosti, které není dovolena a přiznána samostatnost, kterou lze využívat, je nejen bráněno ve vývoji, ale je i připravena o svou pravou identitu. Jak se ukáže, nemůže se tato dcera ujmout královské role, zůstane jí méněcenná role husopasky.
Také rozmazlování znamená v jistém smyslu ponižování, neboť rovněž v tomto případě není dovolena samostatnost. Kupříkladu se nedůvěřuje dospívajícímu člověku, že by se nějak obešel sám.
Je potřeba, aby se člověk brzy učil konstruktivně zacházet s porážkami, může pak získat „duševní svaly“, kterých je zapotřebí, aby samostatně zvládal život.
Ponižováni se děje i tehdy, když je nevědomé a nezáměrné.
Ponížení jsme rozpoznali v tom, že dcera je využívána pro potřeby matky. Málokdy je zjevné, že nejde v první řadě o dobro dcery, nýbrž o nouzi její matky. Dcera jí má pomoci odstranit její deficity.
Matčinu osamělost, její ztrátu, případně jiné deficity, nemůže dcera opravdově vyřešit. Může matčinu vnitřní nouzi leda zmírnit a zakrýt. Dcera prostě nemůže matku uspokojit, a tak od ní bude matka vyžadovat stále víc, jakoby podle hesla: „Musíš mi dát víc a já pak budu spokojená.“
Hlubší spokojenost se však dostavit nemůže, protože dcera není s to partnera opravdově nahradit. Svou nespokojenost a svůj vztek, že ji život oklamal, bude promítat na dceru: „To je tvoje vina, že mi není dobře!“ Dcera by se vlastně měla cítit zrazená svou matkou, která neplní svou roli vyprovázení do nezávislosti. Jenže v realitě to bývá naopak: matka neustále cítí jako zradu, že se o ni dcera dostatečně nestará. Neschopnost naplnit očekávání rodičů způsobuje pocity méněcennosti a pocity viny, které v nitru pohánějí jedinou tendenci: Musím udělat ještě víc, musím dosáhnout toho, že bude matka konečně spokojená.

Kdyby to tvá matka věděla

Tento výrok se v pohádce opakuje několikrát. Je tedy potřeba ho považovat za obzvlášť významný. Královská dcera si stýská na svůj osud a vnitřně se stále obrací k matce. Jako by záchrana mohla přijít jedině od ní.
Pokud bychom nedospěli a nezískali nezávislost, vnitřně se budeme cítit jako děti, i kdyby navenek byla stavěna síla a moc.
Královská dcera tuto problematiku zrcadlí. Těsný vztah k matce, který v dětství poskytoval oporu a bezpečí, se pro ni jako pro dospělou ženu stal pastí. Pokaždé když jde do tuhého, když jde opravdu o to, aby něco udělala, aby bojovala, aby se důsledně bránila nebo důsledně jednala, bude vzdychat a formulovat onu větu: „Kdyby to tvá matka věděla, srdce by jí v prsou puklo.“ – obrazně řečeno. Jakoby nebyla jiná možnost než rezignace, beznaděj. Vnitřně se bude obracet k matce, aby ji pochopila, pomohla. Život připadá princezně tvrdý, nespravedlivý.
V minulosti matka snímala z dcery příliš často zátěž. Dcera se tak nenaučila bránit, bojovat, projevovat vztek a držet se svého vlastního stanoviska. Naopak se naučila, že pomoc může přijít jen zvenčí, že se matka o ni postará a všechny konflikty vyřeší.

Příklady:
Vždyť pro tebe chci jen to nejlepší
Rodiče touto větou vlastně udržují své potomky v závislosti. Zasahování do záležitostí dospělých dětí, je takto ospravedlňováno. Rodiče nemají důvěru v samostatnost svých dospělých dětí, vlastně s puštěním dítěte na svobodu nikdy nepočítali. Většinou tito rodiče poukazují na své větší životní zkušenosti, což bývá pravda, ale přehlížejí při tom, že je nezbytné dělat chyby, aby bylo možné zrání. Podprahově se tím rozněcuje strach z chyb.

Vždyť ty mě potřebuješ

„Sám to nedokážeš, nezvládneš,“ říkávají rodiče. Tato slova jsou svým způsobem proroctvím, která nesou vždy silnou tendenci k naplnění.

Co bych pro tebe neudělal

Tato věta vyzývá dceru nebo syna, aby už konečně vrátili něco z těch obětí, které pro ně matka nebo otec přinesli. Myšlenka, že děti o které rodiče pečovali a vychovali je, mají vůči rodičům povinnost, jestliže ji opravdu potřebují, je samozřejmě správná. To však nedává rodičům právo emocionálně své dítě vydírat a zneužívat pro své cíle.

Jsem nemocná /ý/, musíš se o mě postarat

„Vždycky, když jsem chtěla odjet na dovolenou, moje matka onemocněla.“ Tak popisuje paní M. metodu , kterou vůči ní používala její matka, aby ji udržela u sebe. Paní M. sice věděla, že spoustu věcí si matka dokáže vyřídit sama, ale vždy znovu ustoupila jejím požadavkům.

Vydírání „nemocným srdcem“

Právě nedávno slavila matka paní A své 85. narozeniny. Pokud se paní A pamatuje, trápila ji matka údajně nemocným srdcem.
Ohánění se srdeční chorobou je nezřídka se vyskytující extrémní forma vykořisťování. Strach, že by matka nebo otec mohli zemřít, mobilizují v dítěti poddajnost, rodiče si tak vynucují přizpůsobivost. Dítě je znejistěno, připraveno o svobodu. Jsou potlačovány pravé potřeby dítěte.
Závažné je také to, že je dítě ošizeno i o vlastní vnímání. Zdravý lidský rozum mu říká, že matka nebo otec nemůžou být tak nemocní, ale tomuto svému pocitu si netroufá důvěřovat.

Mluvící kůň Siváček

Kůň je v pohádkách a snech symbolem vnitřní síly. Mluvící kůň Siváček symbolizuje vitalitu a životní energii královské dcery. Tuto energii ji zdánlivě dává matka: ušlechtilého hřebce, na němž se jí dobře pojede. Kůň ale vždy říká totéž: „Kdyby to tvá matka věděla…“ Vše se tedy opět vztahuje zpět k matce, ne k samostatnému životu dcery.
Člověk v této roli královské dcery se naučil poslouchat a přizpůsobovat. Neprošel pubertou, nikdy nedošlo ke skutečné konfrontaci s rodiči. Dominantní matka nebo otec by tak jako tak vyhráli.
Zdánlivě je život zpočátku pohodlný. Královská dcera si také zpočátku může vyskočit na ušlechtilého koně Siváčka. Díky „dobré“ matčině péči má dcera zdánlivě všechno, co potřebuje, aby mohla jít životem bez potíží. Jakmile ale odejde z matčiny blízkosti, nastanou velké potíže. Došlo k zablokování vnitřní síly a vnitřních popudů.

Slunce žhne a ona trpí hroznou žízní

Životní cesta je obtížná pro lidi, kteří prošli rozmazlováním. Vnímají svět jako nespravedlivý a očekávají, že druzí budou činit za ně. Pro princeznu je samozřejmé, že se nemusí starat o drobné životní starosti. Matka ji obsluhovala, obstarávala. Zůstala proto nesamostatná.
V psychoterapii se mluví o „získané bezmocnosti“ – to je životní vzorec, který v sobě nosí husopaska. Mnohdy se cítí bezmocná. Je rozvinut více či méně silně pasivní postoj. V takovém případě člověk pak přivádí agilnější lidi, k tomu, že činí za něj. Děje se to spíše nevědomě, jakoby samo sebou.
Každé zdravé dítě se chce „chápat“ světa. Malé děti jsou velmi zvědavé. všechno by strčily do úst, všechno by nejraději rozebraly, sundaly, prozkoumaly apod. Toto přirozené badatelské puzení náleží ke zdravému vývoji a není dobré ho příliš omezovat.
Výzkumy, které se prováděly na téma „získané bezmocnosti“, naznačují, že u dětí nastala určitá rezignace, neboť vlastní jednání by nejspíš nemělo smysl. Děti, z nichž rodiče všechno snímali, se nenaučily být aktivní také pro to, že to nebylo žádoucí. Vždyť kdyby bylo dítě samostatné, vychovatelé by ztratili na významu. Dítě intuitivně cítí, že by raději nemělo nic dělat, aby nerozzlobilo vychovatele.
Rodiče chtějí získat potvrzení toho, že jsou ve své roli důležití. Jedině tehdy cítí, že jejich život má smysl, a věří, že za svou péči- přehnanou, budou milováni. Pokud u dítěte očekávání, že bude rozmazlováno, stále sílí, protože rodiče nestanovují jakékoliv hranice, pak se z dítěte stává malý tyran, z něhož mají rodiče sami strach. U dítěte pak může následovat deprese, drogová závislost, zhroucenost atd.
Opakem rozmazlování je zanedbávání. Také ono může vést k „získané bezmocnosti“. Ditě, které nemá šanci, že by se svým jednáním přiblížilo rodičům a získalo jejich lásku, dříve či později může rezignovat. Také zde může být příčina hluboké beznaděje a bezmocnosti.
Neúspěchy a ztroskotání, ale v přiměřené míře jsou cennými zkušenostmi , které přispívají k tomu, aby z dětí vyrůstali mladí lidé, kteří snesou zátěž a naučí se zacházet s frustracemi.

Hotel Máma

V posledních letech se objevuje zřetelná tendence dospívajících brát zavděk všemi výhodami rodičovské péče a zároveň nevázaně realizovat svou svobodu ve všech ohledech. Netrpí omezováním, rodiče neomezují. Mnozí rodiče se bojí agresivity svých dětí a nestanoví pak nezbytné hranice.
Negativně toto působí pak také v jejich dalších vztazích. Totální uspokojení potřeb, které očekávají, se nedostavuje. Je potřeba vyzrát.

Přílišné připoutání

Těsná symbiotická vazba /rozumíme tím těsné závislé sepětí mezi osobami, které jsou na sebe velmi odkázané/ se i u synů, podobně jako u husopasky, rozvíjí často tím, že se stávají náhražkou za partnera. Nedaří se pak vybudovat zdravou identitu. Matky je nechtějí propustit do vlastního života. V otci, pokud je v rodině přítomen, většinou vznikají pocity žárlivosti na syna, protože ten má s jeho manželkou bližší vztah než on sám. Říká, že se příliš drží máminy sukně, apod. Syn pak nemívá šanci vybudovat si k otci pozitivní vztah.
Synovi se nedaří emocionálně odpoutat od matky, připadá si zavázaný, odpovědný, milovaný. Někdy je syn malým „mužem“ své matky. Dělá jí kavalíra, zachránce nebo rádce. Chybí zde nezbytná distance, která patří k vývoji samostatnosti.
Často bývá taková vztahová konstelace pozadím silné závislosti. Vnitřní nesvoboda se může kompenzovat alkoholem nebo drogami.
Také mnoho dcer emocionálně zneužívají jejich otcové jako náhražku za partnerku. Zjevným znakem emocionální závislosti je extrémní žárlivost, kterou dává otec najevo své dceři, která jde svou cestou – zejména, když se chce scházet s partnerem.
I mezi otcem a synem se může vytvořit symbiotický vztah, i když vzácněji. Kdykoli chtějí rodiče zvládat své emocionální deficity pomocí dítěte, vznikají vztahy určované závislostí. Například otec, který zakusil sám jako dítě příliš málo rodičovské lásky, chce tento deficit vyrovnat tím, že bude svému dítěti dávat všechno co sám tak bolestně postrádal.

Komorná

Také komorná patří k darům, které dává královna své krásné dceři na cestu. Viděli jsme, že s královskou dcerou soupeří a že se jí prozatímně podařilo připravit princeznu o štěstí. V pohádce to vypadá tak, že idylu zničí komorná.
Tuto komornou určila princezně za průvodkyni sama královna. Podstatně tím přispěla k tomu, že se princezně špatně daří, že je ponížena, obrána o vlastní identitu. Proč to udělala?
Matka, jak jsme ji zatím popsali, je ta, která se obětuje, nedbá vlastní potřeby a chce tu být jen pro potřeby dcery. Nemůže dát dceři volnost a propustit ji, protože svůj vlastní život postavila výlučně na životě dcery. Chce žít s dcerou jejím životem. Matčin vlastní život není uspokojivý, nemá partnera, se kterým by byla šťastná a spokojená. Nemá žádné vlastní životní cíle, aby dala životu smysl, než že se fixuje na dceru. A tak chce rozhodovat o své dceři, žárlí na ni, nemůže snést, že by se dcera cítila volná a nezávislá. Stará královna, ať chce nebo nechce, bude muset připravit svou dceru o štěstí. Vtělí se do komorné a bude obrazně řečeno dceři v zádech a bude ji udržovat v malosti a závislosti. V pohádce se musí královská dcera vysvléci z královských šatů a oblékne si je komorná /matka/.
Proč také došlo k přísaze, jíž se královská dcera musela zavázat, že nic neprozradí? Královská dcera by si musela stěžovat na svou vlastní matku. Musela by říci, že matka je odpovědná za ztrátu její pravé identity a štěstí. To ji připadá nemožné, raději se obětuje, podrobí se.

Narcismus

Komorná se vydává za někoho, kým není. Předstírá, že je královskou dcerou, ale v nitru ví, že tuto roli nemůže skutečně naplnit. Královská dcera zase ví, že je královského původu, ale ani ona svou roli nedokáže naplnit.
Obě jsou ovládány hlubokými pocity méněcennosti. Snaží se vyrovnat se svými rolemi a doufají, že se věci sami od sebe v dobré obrátí. To není nic neobvyklého. Každý z nás to zná. Teprve, když tlak utrpení sílí, hledá člověk jiná řešení.
Komorná symbolizuje poruchu, kterou v klinické psychologie najdeme pod označením „narcistická porucha osobnosti“. Jako Narkissos v řeckém mýtu, který se zamiloval do vlastního obrazu ve vodě, trpí tito lidé nezdravou potřebou předvádění se a potřebou obdivu druhých. Nadměrná snaha a touha mít uznání a obdiv druhých má překrýt vlastní hlubokou nelásku k sobě samým. Navenek vystupují s velkou sebejistotou, ale ve skutečnosti jsou přesvědčeni o své bezcennosti.
Komorná žije v permanentním strachu z odhalení. Co kdyby někdo zjistil, že ona není ta pravá? Hodlá tedy umlčet mluvícího koně Siváčka. Ale nepodaří se jí to, kůň mluví dál, nakonec se objeví její pravá identita.

Siváček

Mluvícího koně, který zná pravdu, můžeme chápat jako vnitřní hlas. V každém z nás je takový vnitřní hlas, který na sebe více či méně upozorňuje, je to svědomí. V psychologii vzniklo označení „alter ego“. Tímto pojmem se míní vnitřní instance, která čerpá z hluboké moudrosti nevědomí a představuje pravdu mnohem příměji a poctivěji než jsme sami schopni vnímat. Každý žije s více čí méně silnými iluzemi o sobě samém a o světě. „Alter ego“ ví o iluzích, které jsou s tímto obrazem spjaty. Tento hlas se ozve, například, když se chystáme vyvést nějakou hloupost.
Komorná tento hlas očividně poslouchat nehodlá. Je pro ni příliš urážlivé a pokořující být konfrontována s pravdou. Ať se snaží sebevíc, svou pravou identitu ale zapřít nemůže. Zůstává tou nepravou. Není královská dcera, je komorná.

„Falešné já“

Není náhoda, že královskou dceru doprovází právě komorná. Komorná nosí ve svém nitru přemíru všeho toho, co královská dcera postrádá – zaměření na sebe, egoismus, nadměrné sebeprosazování, apod.
Lidé hluboce touží po úplnosti, dokonalosti a jednotě. Když to nenacházejí v sobě samých, nevědomě, ale s jistou si nacházejí partnery, kteří se postarají o „vyrovnání“. Potíže ve vlastním nitru, ale nelze odstranit partnerským vztahem.
Když probíhá vývoj dítěte v jeho raném období zdravě, láska dítěte se vtiskuje do duše dítěte, navždy tam zaujímá místo a určuje pocit hodnoty dítěte. Záře v očích matky hledící na své dítě je krásným obrazem tohoto děje.
Během této rané fáze /konec prvního roku – třetí rok života/, je dítě extrémně náchylné na urážky a ublížení. V očích matek často zmíněná záře chybí. Právo dítěte na existenci je u takových matek spjato s určitými podmínkami. Dítě se stává loutkou, prodlouženým já své matky. Ta dítě eventuelně staví na obdiv a chce si z něj udělat princezničku nebo princátko. Takové děti se brzy naučí hrát roli, popírat sami sebe. Dítě má být neustále k dispozici matce či otci. Ti jsou více či méně v popředí. Dítě musí neustále zápasit s vnitřním zoufalstvím, že je rodiče skutečně nemilují. Neustále se snaží, aby získali jejich lásku a obdiv. Jenže všechna snaha je neúspěšná. Láska je dar a nikdy si ji nemůžeme zasloužit nebo vysloužit.
Malé děti prožívají sebe v narcistické fázi vývoje jako grandiózní, všemocné a vševědoucí. Když probíhá vývoj zdárně, postupně se tyto pocity oslabují. Jestliže není dostatečně uspokojena potřeba náklonnosti, lásky, potvrzení a pozornosti, stahuje se dítě stále více do „splendid isolation“, do velkolepé izolace s pocitem převahy. Jakoby podle hesla „já tě nepotřebuji, jsem mnohem lepší než ty, nepotřebuji lásku a vlastně nic nepotřebuji“. Stahuje do bezpečí své vnitřní zranitelné jádro. Vytváří si pancíř proti traumatu spočívající v tom, že není nebo je nedostatečně milováno.
Lidé se zdravou sebeláskou, vědí, že nemusí být dokonalí, že nemusí mít navrch ani ovládat druhé, vědí, že smějí selhávat a dělat chyby.
Jinak je na tom komorná. Idealizuje si vlastní osobnost, snaží se být někým jiným, než ve skutečnosti je.
Pod grandiózní fasádou se skrývá silně zranitelná duše. Jeden člověk v této souvislosti řekl: „Když mě někdo kritizuje, je mi jako by mi vrážel nůž do břicha a pak jím otáčel.“
I nevinné výpady vyvolávají v narcistickém člověku nepřátelství a silnou pomstychtivost. Svědomí těchto lidí je nedostatečně utvořeno. Často přecházejí potřeby druhých s neúprosnou tvrdostí. Nedostatek lásky a soucítění v rané fázi života vede k tvrdosti a soustředění na sebe.

Závislá porucha osobnosti

Na všechna zlá slova už zapomněla
Proč se královská dcera podruhé pokouší přimět komornou, aby jí nabrala vodu z potoka? Jestliže měla princezna s komornou jednou již tak negativní zkušenost, očekávalo by se, že se nebude pouštět do žádných dalších pokusů.
Teprve palčivá žízeň přiměje princeznu, aby překonala svůj strach a sama si obstarala vodu. Věc pro jiné samozřejmá je pro královskou dceru, o kterou se přespříliš starali, úkolem, který ji ohrožuje. Životem ji provází velký strach, že si sama neporadí. Hledá tak jistotu a bezpečí v přimknutí se k druhým. Tím se stává závislou.
Závislí lidé často ztrácí orientaci, jakmile nemají někoho, kdo by jim řekl, co mají dělat, postrádají jistotu pro svá rozhodnutí.
U závislé struktury osobnosti nacházíme hojně následující příznaky:
nedostatek samostatnosti;
neschopnost žít sám, sama;
nemožnost vymanit se z neuspokojivého vztahu;
jen nedostatečná schopnost mít vlastní zájmy;
nemožnost dát životu smysl po svém;
v minulosti bylo emocionální zneužívání;
je přítomna bázlivost a mnoho úzkostí;
obtížné vyjadřování svého skutečného mínění;
snadná ovlivnitelnost;
opomíjení vlastních potřeb;
neuplatňování svých oprávněných nároků;
nemožnost konstruktivní pře;
nemožnost vyjádřit zlostné pocity, nebo jsou jen přehnané zlostné výbuchy;
časté depresivní pocity;
život v roli oběti;
vyhýbání se konfliktům;
setrvávání v pasivitě, i když by byla žádoucí aktivita;
časté nedůvěřování vlastnímu vnímání;
představa, že není možné zvládnout život vlastními silami;
trpění odloučením a steskem;
velký strach z opuštění;
je přítomna představa, že rozřešení problémů, přijde zvenčí;
…..
Slabé já
Ponížení a srážení dceřiny osobnosti poznáváme v tom, že ji matka využívá pro své potřeby a vytváří v ní závislost. Takovéto chování matky podporuje v dítěti pocity méněcennosti, nedostatek průbojnosti, zábrany v projevování agrese a nadměrnou přizpůsobivost. Toto je obraz husopasky. Je přítomen strach a úzkost, zejména před autoritativními osobami. Extrémní snaha nedopouštět se chyb je pokusem o zajišťování vnitřní jistoty.

Vnitřní svět husopasky – závislé myšlení a cítění

Husopaska opakovaně učinila zkušenost, že pocity její matky jsou důležitější než její vlastní. Matka sice důrazně prohlašovala, že pro ni chce to nejlepší, ale často šlo o matčina vlastní přání. V takovém případě jsou pak v popředí pozornosti potřeby druhých. Chování matky, která ve své dominanci vždy očekávala přizpůsobení, neustále živilo vnitřní otázku: Jak mohu dostát tomu, co se po mně vyžaduje, byť nevysloveně?
Myšlení husopasky je závislé, myšlenky se točí kolem otázky, zda je pro druhé dostačující, dostatečně kompetentní. Netroufá si kritizovat druhé nebo je upozorňovat na chyby.
City bývají v takovéto situaci často silněji převládající nad racionalitou. Soucit může být tak silný, že zastírá celkový pohled. Silné pocity stesku někdy omezují prostor k pohybu, neboť odcestovat většinou znamená rozloučit se s blízkými. Strach z opuštění, obava, že si člověk sám neporadí, vede k výraznému vyhýbání se samotě. Kde se bere tato obava? Chceme-li porozumět úzkostem husopasky, musíme porozumět úzkostem staré královny. Stará královna měla strach z toho, že ji dcera opustí. Tento strach však nemohla vyslovit. Strach ovládal chování staré královny, která dceru k sobě poutala. Strach staré královny, nevyslovený, ale nad vším se vznášející jako nebezpečí, vstoupil do dceřiny osobnosti a určuje dále její životní pocit. Strach matky se stal nevědomě strachem dcery.

Trvalým průvodcem je hluboký pocit bezmocnosti

Lidé se závislou strukturou často vůbec nedoufají ve změnu, ve zlepšení svého životního pocitu. Nebývá možné se bránit neoprávněným výpadům. Již předem je přítomen pocit slabšího a poraženého.
Pomoc je očekávána pouze zvenčí, často je očekáván partner snů, apod.
Časté bývá nutkavé přemýšlení, poruchy spánku, případně nechutenství na základě silného vnitřního napětí a vnitřního nepokoje. Psychický aparát je přetížený. Hluboké pocity bezmoci jsou odpovědné za to, že člověk nemůže jít za vlastními cíli. Nenalézá smysl vlastního života.

Identita oběti

„Identita oběti“ se začíná zpravidla vyvíjet již v vraném dětství. Mnohé malé děti se snaží obětovat pro své rodiče. Matka, která je na tom pořád špatně, která trpí výkyvy nálad, na kterou je všeho moc, taková matka může dohnat dítě k tomu, že ji chce zachraňovat. Malé děti potřebují rodiče, aby je milovali, uznávali. Děti těžce snášejí, když rodičům není dobře. Proto dělají všechno možné, aby se situace v rodině zlepšila. Často nesou velký podíl strastí přítomných v rodině. Urovnávají spory, apod. Cítí svou důležitost a oprávněnost jedině tehdy, když pomáhají a jsou pro druhé oporou. Pocit vlastní hodnoty se váže na to, že jsou pro ostatní důležité. Se svými potřebami, zůstanou pak sami.

Touha po důkazech lásky

Časté životní heslo u zmiňovaného typu osobnosti zní: Musím hodně udělat pro to, abych získal /a/ lásku. Když potvrzení nepřichází, vztah není opuštěn, ale naopak snahy sílí. Vnitřní příkaz se změní do podoby. Musím se prostě ještě více snažit, a pak konečně získám náklonnost, kterou velmi postrádám. Zde je kořen závislých vztahů.
Zprvu se zdá oprávněné doufat v náklonnost. Později se ukazuje, že je tato naděje nerealistická, ale nedostává se síly na opuštění vztahu. Alespoň se snažit je lepší než nedělat nic, což by bylo nesnesitelné. Neustálou snahou se uniká pocitu bezmocnosti a udržuje se naděje, že se snad konečně jen láska /rodičů/ získá. Dochází k opakované problémové volbě partnera. Problém je řešitelný odstoupením od problémového hledání lásky a uznání, odstoupením od přílišného ustupování, od sebeobětování.
Láska je vždy dar. Je potřeba, aby člověk zaměřil pozornost tam, kde dostane lásku darem.

Blokace vzteku

Zlost a vztek jsou základní pocity, které slouží pro vymezení. Jsou to přirozené reakce na situace, v nichž se cítíme ohroženi, v nichž se nám ubližuje nebo v nichž se nás někdo snaží zbavit svobody. Pro mnoho dětí jsou spontánní impulzy tohoto druhu zakázány.
Mnozí lidé sice pociťují svůj hněv, ale nemohou ho projevit. Jiní už hněv ani necítí. Svůj hněv tzv. odštěpují, agresivní projevy jsou tabuizovány. Emocionální energie si najde jinou cestu projevu. Například ve vystupňovaných úzkostech nebo depresivních pocitech. Jestliže je agresivita blokována, projevuje se to na životní radosti, na vitální energii a také třeba v sexualitě.

Vztek „vybuchuje naprázdno“

Když energie nahromaděná neprojevením zlostných impulsů bezmoci a vzteku, překročí kritickou hodnotu, vybije se explozivně. Tedy příliš silně a nezřídka na nesprávném místě. Po výbuchu vzteku přichází „vychladnutí“ a uvědomění si, že reakce byla nepřiměřená. Následují pocity viny a ty zase vedou k dalšímu přizpůsobování.

Pasáček a zlaté vlasy

Perfekcionismus vede k nedosažitelnosti. Také husopaska působí chladně, odtažitě a nepřístupně. Nedovolí, aby se jí někdo dotkl. Nikdo nemá poznat strach a vnitřní nejistotu. Pasáček se nesmí k ní přiblížit. Snaha získat její zlatý vlas, představuje snahu o sblížení. Vidí její krásu a chce ji mít. Jenže ona způsobí, že se musí honit za čapkou. Tato scéna se opakuje několikrát. Stále znovu doráží, ale vždy je zklamán. Vitální síly sexuality husopasky jsou zablokovány. Má potřebu tělesné blízkosti, schopnost sexuálních prožitků je ale omezená, tak se jím vyhýbá. Pasáček se cítí odstrčen, je frustrován.
Pasáčkova čapka či klobouk je znakem mužské identity. Není náhoda, že se za čapkou musí honit. Jde o jeho mužnost. V naší pohádce je přiřazen k husopasce chlapec, ne dospělý muž. Naznačuje to i zdrobnělé jméno „Pasáček“. Vidíme zde muže, který se vnitřně cítí jako chlapec a hledá svou mužskou identitu prostřednictvím sexuality. Má velmi podobný problém jako husopaska, ta se také necítí jako dospělá a nezávislá žena.
Pasáčkovy pochybnosti o vlastní mužnosti jsou mnohem hlubší než aby se mohly rozplynout díky dobrému sexu. Součástí jeho osobnosti zůstává jeho vnitřní vazba na matku, pro kterou je stále chlapečkem.

Pasáček a jeho zlost aneb závislý vztah

Pasáček opakovaně prožívá frustraci. Chce získat husopasčin zlatý vlas, ale jeho sen se nenaplní.V řeči symbolů zde jde o neuspokojivý vztah. Když toto přeneseme na vztahy lidí, které mají podobné potíže jako husopaska, je zřejmé, že se nemohou skutečně sblížit s partnerem. Zůstávají odděleni, i když jsou s někým. Pasáček vůbec neví o vnitřním utrpení husopasky, ani ho nezajímá, zaměstnává ho jen jeho frustrace. Husopaska mu také ale nic neříká. Lidé se často obviňují, vyčítají si /ty mě nemáš rád, ráda/, ale o skutečném vnitřním životě druhého příliš nevědí.
Lidé se syndromem husopasky hledají partnery, ke kterým by se mohli připoutat, kteří jim skýtají oporu, protože sami trpí vnitřní nejistotou a strachem ze života. Obdivují u druhého agresivitu a silnou průbojnost, protože sami toto postrádají. Tito partneři zase hledají někoho, kdo by obdivoval jejich grandiozitu. – Obdiv, který z počátku vztahu zakouší, jako by zpočátku opravdu odstranil nebo zmírnil vnitřní potíž. Závislý člověk zase našel někoho, koho si může idealizovat, kdo dodává jistotu. Partner s narcistickými problémy se cítí dobře, je ohromen hloubkou citu, které sám není schopen. Přijde však vystřízlivění, opět pocítí prázdnotu.
Lidé s narcistickou strukturou osobnosti v sobě mají tendenci ke snižování druhých. Nemohou jinak, vědomě či nevědomě toto dělají, aby si připadali větší. Kárají nedbalost, chyby apod. přibližně takovým způsobem, jako rodiče kárají děti. Neustálé snižování často odpovídá tomu, jak lidé se syndromem husopasky zacházejí sami se sebou.
Také lidé v roli husopasky prožívají v takovém vtahu zklamání, vytoužený ideální život nepřichází.

Ve dvojím ohni

Leckdy je volba partnera prvním samostatným rozhodnutím proti vůli rodičů nebo dominantního rodiče. „husopaska“ si najde dominantního partnera, s jehož pomocí –doufá, se vymaní z rodičovského vlivu. Nastupuje ale další závislost. V partnerském vztahu zůstává závislá.
Člověk v roli husopasky se často cítí jako ve dvojím ohni. Chce se vyhnout sporu a zavděčit se oběma stranám. Rodiči, na kterém je emocionálně závislý, i svému partnerovi. To ale nejde. Je to namáhavá existence.
„Husopaska“ často i denně hovoří se svou matkou, zatímco komunikace v partnerském vztahu vyhasíná. Partner si začíná žit svůj život, každý z partnerů si žije více méně pro sebe.

Cesta k vyléčení

Cesta, kterou musí projít husopaska v naší pohádce, vede k vyléčení. Terapie se odráží v obrazech, které mohou ukazovat cestu k vysvobození z destruktivních závislostí.

Starý král

Mohli bychom se zeptat: Co je to za člověka, který v lidech žijících v roli husopasky poznává královskou dceru nebo královského syna, tak jako starý král v naší pohádce? Kdo to je, kdo poznává a chápe hluboké utrpení, které se jen tak neodstraní? Neměla by se husopaska podívat na sebe očima starého krále?
Lidé mnohem spíše a s větší jistotou věří ve svou méněcennost než ve svou královskou důstojnost – v tom je to tajemství. Léčba se začne dařit, když člověk toto tajemství právě pochopí.
Slova jedné klientky: „Celý život jsem bojovala proti pocitům méněcennosti. Často jsem si našla právě takový, který byl nejmocnější, nejvíce mě srážel. Někdy jsem vyhrála někdy prohrála, ale pocit méněcennosti ve mně zůstal“
Lidé mají pocity méněcennosti, když prohrávají, ale také někdy i když vyhrávají. Nedokážou si svůj úspěch užít, např. proto, že se bojí, že jim druzí úspěch nepřejí. Pocit méněcennosti vede stále k větším a větším skutkům. Zábrany, nejistota a pochybnosti o sobě samém se bojem nezlikvidují. Cokoli, proti čemu bojujeme, sílí, aniž si to přejeme. Starý král ztělesňuje božský princip. Bůh tě miluje, máš svou hodnotu. Tak je potřeba pochopit i naši pohádku. Každý je královská dcera nebo královský syn. Kdo věří, že je pouhou husopaskou, svých pocitů méněcennosti se nezbaví. Víra je základem každé změny. Víra je mocnou silou v člověku.
Cesta na zámek ke královskému synovi znamená cestu do nezávislosti. Kořeny méněcennosti hledejme ve „skryté“ osobnosti, v nemožnosti být sám sebou. Známý psychoanalytik Erich Fromm napsal:
„Ať si to uvědomujeme nebo ne, není nic, za co bychom se styděli více, než za to, že nejsme sami sebou, a není nic na co bychom byli pyšnější a z čeho bychom byli šťastnější, než z toho, že myslíme, cítíme a mluvíme to, co je nám opravdu vlastní.“

Co to znamená muset si vlézt do železných kamen

Někdy je vliv rodičů na děti tak extrémní, že se nedokáží téměř vůbec vymezit. V tom může pomoci právě obraz železných kamen. Člověk si může představit, že vstupuje do železných kamen se záměrem zbavit se veškerého ovlivňování. Ocelové stěny kamen odrážejí všechny vnější vlivy. V realitě je v takovémto případu potřeba, aby byl s rodiči na určitý čas přerušen kontakt. S pomocí např. terapeutického společenství, je pak možné získávat schopnosti, které se zatím příliš nevyvinuly.
V železných kamnech jde o proces, který umožňuje nový život. Železná kamna jsou dobrá k vymezení se vůči neoprávněným požadavkům a ubližování. Jsou symbolem samostatnosti, která se zatím nemohla vyvinout. Když jsou časně a opakovaně narušovány osobní hranice, má to za následek, že si člověk připadá vydaný druhým. Má také nedostatečně vyvinutou schopnost nezávislosti na druhých. Silně tudíž pociťuje každou kritiku a vnímá ji jako zničující.
Je potřeba, aby se železná kamna, v nichž se člověk může izolovat a která mu umožňují uschování zranitelného jádra v bezpečí, staly součástí osobnosti. O zvnitřněné „železné stěny“ se pak odrážejí všechny neoprávněné požadavky. Lidé si druhého cení, když je schopen se bránit a prosazovat své oprávněné zájmy.
Když se člověk začíná zbavovat své závislosti, naráží na odpor svých blízkých. Ti jsou zvyklí na to, že se obětuje. Proto zpočátku železná kamna potřebuje, než se jeho nové dovednosti dostatečně upevní. Okolí také postupně pochopí, že již manipulace není možná a zařídí se jinak.

Poznat své drama

K vysvobození ze závislosti a pocitů méněcennosti patří odstranění myšlenkových zábran, abychom mohli vidět věci takové, jaké jsou. Je potřeba spatřit, že k příčinám vnitřní nesvobody patří zejména emocionální zneužívání. Tuto „novou“ pravdu je potřeba dlouho zpracovávat.

Poznat nutkavé opakování

Lidé obvykle opakují drama svého dětství. Aniž si to uvědomujeme, aniž chceme, opakujeme toto drama jako dospělí. Psychosomatická onemocnění a silné závislosti často poukazují na problémy, které nechceme vidět. Ke zvládání těžkostí patří také to, že člověk učí rozumět svému dramatu.

Smutek

V železných kamnech si královská dcera vylila svůj smutek. Prožití si určitého smutku patří k procesu léčení. Kdo poznal své vlastní drama, ten ví, jak velmi byl vydán přemocným silám a jak musel ubližovat sobě i druhým.
Z příběhu klienta: Pan T ani po četných terapiích nedospěl ke svému pravému Já. Zabýval se psychologickou a terapeutickou literaturou, absolvoval kurzy i jinak se vzdělával a nakonec se stal duchovním poradcem na krizové lince. Hlubokého zoufalství nad sebou se ale nezbavil. Zažíval pocity beznaděje a neviděl už smysl v dalším životě. Spotřeboval již všechnu energii marnými pokusy stát se plnohodnotným člověkem. Terapeut mu potvrdil, že byl od časného dětství potlačován a zneužíván a že byl nucen poškozovat a zneužívat druhé i sebe. Pan T. nedokázal již zadržet pláč a plakal bez zábran.

Vize

Rodiče od samého počátku vědomě i nevědomě vytvářejí scénář budoucího života svého dítěte. Jako se z předlohy vyvine scénář filmu, rozvíjí se z toho, co poskytli rodiče scénář směrodatně ovlivňující život jejich dítěte.
Tento proces ukazuje pohádka „O Šípkové Růžence“. Dvanáct víl přistupuje ke kolébce dcerky, aby ji popřály něco dobrého, ale třináctá přeje špatné. Tyto víly ztělesňují různé aspekty rodičů. Jsou to jak aspekty pozitivní a podpůrné, tak aspekty negativní, blokující, škodlivé.
Když sledujeme životní scénář husopasky, vychází najevo, že do osobnosti dcery vstoupily a její život určují především negativní předlohy a přání matky. V životním scénáři lidí se závislou strukturou osobnosti je určeno, že dělají mnoho pro druhé, musí se obětovat a neumí sami zvládat každodenní život.
Koni Siváčkovi, který symbolizuje životní energii, byla jeho hlava oddělena od těla. Životní energie byla oddělena. Vysvobození životní energie je naléhavý úkol, může se zdařit jedině tehdy, jestliže se začne psát nový životní scénář, když člověk přestává být obětí a začíná být králem, královnou ve svém životě.

Slavnost

Slavnost je výrazem radosti, často také znamením nového začátku. Svátkem, který má slavit královská dcera, je nová perspektiva, nová naděje, vyhlídka, že prolomí stará pouta, stane se novým člověkem – nezávislým a začne žít nový život.
V závěru stacionární terapie popisuje pan P svůj vývoj.: „Doposud jsem žil jen pro druhé. Moje matka mě zneužívala tím, že mi znovu a znovu dávala najevo, že mám žít pro ni. Neustále měla na mě nějaké nároky. Ať jsem udělal cokoliv, nikdy to nestačilo. Následkem bylo, že jsem se cítil vinen, protože jsem o ni dost nepečoval.
I v mém manželství se brzy dostavil tento vzorec. Zprvu jsme byli šťastni. Časem jsem si všimnul, že je manželka stále nespokojenější a zároveň stále náročnější vůči mně. Snažil jsem se ustupovat před každým sporem a začal jsem si připadat vykořisťovaný. Odjakživa jsem se snažil vyhýbat konfliktům. I tady na klinice sem se zpočátku snažil zavděčit každému. V terapeutické skupině jsem se začal učit říkat ne a bránit se. I když to bylo pro mne těžké, rozešel jsem se s manželkou, ona se nikdy nezmění.“
Pan P poznal sám sebe a porozuměl kořenům svých obtíží. Byl rozhodnut vymanit se z destruktivních závislostí. To je počátek nového života a stojí za to, aby se skutečně oslavil.

Smrt komorné aneb náprava podvodu

V závěru pohádek často umírají zloduchové, čarodějnice a kouzelníci. Z hlubinně psychologického hlediska to znamená, že se podařilo osvobodit od škodlivých negativních vlivů.
Jak je možné, že komorná sama vyřkne svůj ortel? Jak to že se nepozná ve vyprávění starého krále?
Postava komorné představuje typ osobnosti se silnými narcistickými potížemi. Sebekritika je v takovém případě velmi vzdálená. Člověk neuvěří, že druhý při kritice myslí právě jeho. Je nade vše povznesen, vnímá sebe nadmíru pozitivně a s naprostou samozřejmostí vyvyšuje své potřeby nad potřeby druhých. Je pro něj těžké vnímat a akceptovat realitu.
V naší pohádce se říká: „Než vsadili falešnou princeznu do sudu pobitého špičatými hřeby, svlékli jí šaty“. Svlečení šatů je symbolem odkrytí pravé podoby. Šaty představovaly falešnou fasádu, které je potřeba se zbavit. Léčba spočívá v tom, aby se člověk stal autentický. Je potřeba si přiznat vlastní slabiny, tím se člověk nestává menším a závislejším, ale naopak silnějším a svobodnějším. Ony špičaté hřeby představují bolestnou pravdu, jíž se má člověk vydat. Jedině pravda pomůže člověku dál.
Je potřeba odstranit nemožnost promluvit a bezmocnost. Především jde o osvobození od zasutých agresí. Hněv husopaska obrací proti sobě, je potřeba nového směru pro tento hněv. Smrt komorné neznamená nic jiného, než nalezení přístupu k blokovanému hněvu.

Věřte tomu co cítíte

Často nesmí děti důvěřovat vlastnímu cítění, protože platila jen mínění druhých. Vlastní Já je pak značně oslabeno. Proto bývá těžké začít důvěřovat vlastním pocitům, vlastním stanoviskům a rozhodnutím. Je potřeba pomoci na cestě budování důvěry k sobě.
Kdo se začíná osvobozovat z role husopasky, získává nové zkušenosti. Těmi se vytváří základ pro víru ve vlastní možnosti. Víru ve vlastní schopnosti je potřeba posilovat. Výsledky výzkumů opakovaně potvrzují, že tzv.přesvědčení o síle vlastního působení dlouhodobě rozhodující měrou určuje úspěšnost. Klient se stává odborníkem na své vlastní zvládání problémů.

Přitakávání

V průběhu skupinové terapie nastoluje paní T problém: „Nenávidím špatnou náladu a stres. Kdykoli vstupuji do místnosti, registruji nejdřív atmosféru. Jakmile tam vládne napětí nebo cítím, že tam došlo ke sporu, nejraději bych utekla. V takové místnosti nechci být.“
Někteří lidé se závislou strukturou osobnosti jsou velmi senzibilní. Když vstupují do místnosti, ve které už jsou jiní lidé, okamžitě vnímají, co se děje v mezilidské oblasti. Cítí se dobře, jestliže je atmosféra pozitivní, pokud je atmosféra negativní, necítí se dobře. Je potřeba se naučit nezávislosti na náladách okolí. Klíčem k emocionální nezávislosti je také změna úhlu pohledu.
Nový úhel pohledu
Není příjemné, když má XY špatnou náladu. Ale já si chci podržet svůj názor a vlastní pocity, jsem nezávislý/á/ a mám právo na svůj názor a na své pocity, stejně jako má XY právo na špatné pocity.
Cítím, že mě chce zase někdo citově vydírat, ale beru to jako výzvu k osobnímu růstu.
Náladu druhých nemohu změnit, ale mohu na ní zůstat nezávislý/á/.
Motto gestalt terapie je v této souvislosti použitelným vodítkem. Zní takto:
Já jsem já a ty jsi ty.
Jestliže se v něčem setkáváme, je to pěkné
a jestli ne, stejně se na tom nic nezmění.

Vztahové vzorce se přenášejí na ostatní osoby

Principiálně platí, že závislost trvá celý život, „až za hrob“. Mnozí lidé doufají, že po smrti matky či otce, vykročí do nového svobodného života. Nebývá ale tomu tak. Závislost se stala součástí duše.
Konflikty, které měl člověk například se svou matkou, se znovu objevují ve vztazích s jinými lidmi.
Klienti často vyjadřují své mínění, že o rodičích si nemají myslet, či cítit k nim nic zlého. V terapii je ale potřeba, aby si klienti učinili realistickou, pravdivou představu o rodičích, zbavili se nerealistických obav či úzkostí. Vnitřní pouta můžeme uvolnit, jen když dáme průchod zasutým pocitům hněvu a vzteku. Ty odezní a může přijít vnitřní osvobození.

Překonávat destruktivní vztahy

Schopnosti rozejít se je potřeba se učit. Závislost brání v ukončování vztahů. V takovém případě má vztah určitou funkci. Partner má zajišťovat oporu a stabilitu nebo hojit staré rány. V závislých vztazích se objevuje často následující vzorec. Na počátku vztahu partneři vědomě či nevědomě očekávají, že se jejich emocionální problémy vyřeší právě vztahem. Ve fázi zamilovanosti mají oba pocit, že se naplňují jejich přání. Když opadne zamilovanost, vystoupí do popředí opět emocionální problémy. Jsou stále přítomny představy, že je partner vysvobodí. Závislí jsou oba partneři, ve vztahu setrvává i dominantní partner.
Kdo proti svým emocionálním potížím používá práci, je v nebezpečí vzniku workoholismu. Kdo takto používá sport, sportuje stále víc. Kdo proti svým emocionálním potížím používá náboženství nebo esoteriku, získává závislost na těchto systémech, kdo používá návykové látky, stává se závislým na drogách apod.
Lidé, kteří trpí závislostí mají silnou touhu po svobodě. Často se snaží řešit problém vnitřní nesvobody tím, že se „honí“ za vnějškovými svobodami. Vnitřní potíž to ale nevyřeší. Je potřeba hledat jiné možnosti pomoci, psychoterapie je jednou z nich.

Odpouštění

Lidé se závislou strukturou osobnosti snadno říkávají: „Odpouštím ti.“ Bývá to často ale pouze přizpůsobení. Závažná ublíženi způsobená emocionálním zneužíváním, se nedají tak snadno odpustit. Aby bylo možné odpuštění, musí se pro ně vytvořit předpoklady. Odpuštění je možné až na konci dlouhé cesty. Odpustit může člověk, když pochopil, jak se to všechno muselo stát. Nejdříve musel najít přístup ke svému blokovanému hněvu. Také nenávist je jako základní cit nepostradatelná a je potřeba ji prožívat. Vyléčení začíná nezřídka tím, že člověk nalezne přístup k vytěsněným pocitům hněvu začne se učit přiměřeně bránit a vymezovat. Jen ten kdo dokáže nenávidět dokáže také odpouštět. Dokud není blokovaný hněv uvolněn, není odpuštění skutečné.
Odpuštění je akt zralého člověka, užitečný v neposlední řadě pro vlastní vnitřní mír. Odpuštění je možné, jen když „přijde“ svobodně.

Najít střed aneb …spolu pak vládli svému království v míru a blaženosti

Člověk má potřebu harmonie, sebezdokonalování, apod. Spojení královské dcery a královského syna je v pohádce chápána symbolicky. Je potřeba si představit, že jde o jedinou osobu, která se rozvíjí. Husopasce chyběla mužská stránka podstatná pro cílevědomost, energičnost, vůli a průbojnost. Tu je potřeba, aby husopaska rozvíjela a integrovala.Tak jako podle čínského učení jin a jang v sobě zralá osobnost harmonicky sjednocuje mužské a ženské součásti. Každý, kdo žije ve vztahu je také „závislý“. Je zranitelný a je odkázaný na pozitivní souhru všech osob, které se podílejí na společenství vztahu.

Umění závislosti

Může se to zdát na první pohled paradoxní, ale lidé se závislou strukturou osobnosti se také učí dobrovolnému podrobení se závislosti. Husopasčino úzkostné lpění na partnerovi se zrodilo z nouze. Ona se musí podrobit závislosti a to není akt dobrovolné vůle.
Ke zdravému partnerství patří autonomie, patří k němu autentický život. Jen ten, kdo došel ke svému vlastnímu já, může žít ve vztahu s druhým člověkem a přitom neztratit sebe sama.
Nejde o to, aby člověk vymýtil všechny příznaky závislé osobnosti, ale aby nalezl svůj vlastní střed, aby se stal autenticky sám sebou. To je to co se na konci naší pohádky slaví.
K autentickému životu patří podle Ericha Fromma odvaha a víra. Opustit stav závislosti vyžaduje odvahu. Každý nový vývojový krok znamená opustit dosavadní poměry a jejich zdánlivé jistoty. To vyvolává úzkost a strach. Každý den bude třeba říkat pravdu, svou vlastní pravdu a snášet, že jsme mnoha lidem v mnohém podobní, ale v mnohém jiní než oni. Smíme spoléhat na své vlastní myšlení a cítění.

Opouštění rodičů

Syn, dcera opouští rodiče a odchází do světa, tedy do vlastního života. To neznamená nechat na holičkách bezmocné rodiče. Generace jsou na sebe navzájem odkázané, je dobré, když mladší pomáhají starším a přispívají k tomu, aby sklonek života byl co nejpříjemnější.
Destruktivní závislosti překážejí vývoji osobnosti. Abychom mohli pomáhat starým lidem potřebujeme samostatnost. Především musíme být schopni se vymezovat, říkat „ano“ a „ne“. Lidé se závislou strukturou osobnosti se při péči o druhé často obětují, splňují všechny jejich nároky a nakonec onemocní. Pokud převažují příznaky závislé osobnosti, není dobré dělat pečovatelskou profesi.

Další formy emocionálního zneužívání

Zatím byla centrem našich úvah „partnerská náhražka“, jako podoba emocionálního zneužívání. Ostatní formy emocionálního zneužívání v rodinách, jsou rovněž silně škodlivé pro vývoj osobnosti. Tyto problémy se mohou v terapii zpracovávat obdobným způsobem, jaký jsme popsali ve výkladu pohádky.

Narcistické zneužívání

Rodiče obvykle cítí potřebu být svým dětem oporou. To je přirozené a nutné. Náklonnost rodičů se projevuje i v tom, že své děti podporují a pomáhají jim, aby nalezli svou vlastní cestu. Rodiče se silnými pocity méněcennosti, často přehlížejí potřeby svého dítěte, protože se řídí představou: „Když jsem já nemohl/a/ něco dokázat, ať tedy aspoň mé dítě něco dokáže.“ Nebo: „Ať se má mé dítě lépe než já.“ Při pohledu zvenčí nebývá snadné rozeznat hranici, kdy jde rodičům o potřeby dítěte a kdy o jejich vlastní. Děti mají pro tyto rozdíly jemný cit a přesně cítí, co vlastně rodiče chtějí. Tím, že selhávají, že neplní očekávání rodičů, sabotují záměry rodičů. Vlastním ztroskotáním se nevědomky mstí za podvod, kterého se na nich rodiče dopustili nebo dopouštějí.
Lidé, které jejich rodiče narcisticky zneužívali, se pak sami ujímají „pohánění“ sebe samých. Kdysi se jim nepodařilo uspokojit rodiče, ani to nešlo, rodiče nebyli spokojení, děti pak také nemohou být spokojení.

Teror nemoci

Psychoanalytik Ferenczi dal jedné formě emocionálního zneužívání v rodině název „teror nemoci“. Co tím máme rozumět? Nemoc nebo velké utrpení dospělého člověka v rodině má vždy účinky na celý rodinný systém. Z dětí jsou někdy oběti proto, že si na nich dospělí vybíjejí agresivitu a bolest ze svého trápení. Už malé dítě se může stát ochotným pečovatelem o nemocnou matku.
V rodině může panovat stísněná nálada, veselí a uvolněnost se klasifikují jako špatné chování. Radost je blokována. Často se dětem přisuzuje odpovědnost za bolest a nemoc.
Mnoho obětí teroru muselo nevědomě použít mechanismus tzv. „identifikace s agresorem“. Strach z teroru je tak velký, že člověk nachází jediné východisko v podrobení se – v tom, že se vzdá vlastní osobnosti, vlastní vůle, a identifikuje se s agresorem. Aby psychologicky přežil uvěří agresorovi, že sám je špatný. Přináší mu to ulehčení. Mnozí emocionálně zneužívaní lidé, kteří byli podrobeni teroru nemoci, cítí vinu už za svou existenci.

Sexuální zneužívání v rodině

Dramatickou podobou vykořisťování je sexuální zneužívání v rodině. Toto drama zobrazuje grimmovská pohádka Allerleirauh – Myší Kožíšek.

Surové zacházení s dítětem

Surové zacházení zacházení s dítětem je formou emocionálního vykořisťování. Rodiče, kteří zle zacházejí se svými dětmi, jsou většinou sami oběťmi svých rodičů – jejich excesivního násilí nebo extrémního urážení a ponižování. Mají v sobě zranění, které se nehojí. Surovému zacházení s dítětem lze porozumět tak, že rodiče promítají své vlastní zraněné části na dítě a tam s nimi bojují. Snaží se ulehčit tím, že si vybíjejí nenávist vůči sobě na dítěti.

Chorobná závislost je bolestný náznak, jímž duše ukazuje, že je potřeba procesu dozrávání. Z něj pak mohou vyplynout celoživotní úkoly, co se učit. Cíl stojí za to: dospět k lepší schopnosti vztahu, ke schopnosti milovat a ke štěstí.

Zpracováno dle knihy: Röhr. H.P.: Závislé vztahy. Portál. Praha 2011.

PhDr. Luciena Metalová
klinický psycholog a psychoterapeut

Použitá literatura: Röhr,H.P.

Další články:

Kontakt

Tel.: 723 032 591
Můžete mi také poslat zprávu.
luciena.metalova@seznam.cz

Jak se dostanete do ordinace

Mapa

Sluštická 1810000Praha 10 - Metrem trasa A do stanice Skalka, odtud cca 5 min pěšky - viz Interaktivní mapka.
Možnost parkování.

Způsob úhrady

Klientům VZP [111], VoZP [201], ZPŠ [209] a Pojišťovny VZP, a.s. [333] hradí běžnou péči pojišťovna.

V ostatních případech je cena konzultace 700,- Kč.

Konzultace trvá 5O minut.